To, že pojedeme do Rumunska,  jsme v podstatě věděli dost dlouho. Ale že pojedeme na pohoří Fagaraš, jsme se rozhodli až později. Původně jsme chtěli dát Maramureš, ale touha překonat to největší zvítězila!

12. července * Je to asi půl roku, kdy poprvé padl návrh, přechodem zdolat nejmohutnější pohoří Rumunska. S dnešním dnem zbývá 11 dní do odjezdu. Kromě toho, že musím koupit stan, zbývá vyřídit poslední formality a můžeme vyrazit do postkomunistické země chudoby a neobyčejných zážitků.
Podnikáme velký nákup. Hlavně žádné konzervy, snažíme se váhu batohu srazit na minimum, ale stejně v každém vozíku alespoň 4 skončí. Bramborová kaše v prášku a podobné kosmické pochoutky samozřejmě taky. Pro unavené večery a případné nevolnosti se hodí láhev slivovice a záhy zjišťujeme, že tento nákup bude zabírat hodně místa v našich baťozích :o)

23./24. července * Za 10hodin je odjezd. Teprve teď se dostanu k samotnému balení, i když vše mám nachystané už 2 noci. Zde zapisuji stav před odjezdem, abych mohl srovnat pro příště: moje váha…76kg / váha batohu…23,5kg / Kč…900,- / $…27 !
Sraz máme u Tří králů a už cestou potkávám Andreu a Radka. Takže o půl 8 popíjíme poslední ostravská piva. Zatím bez Reného, ale zato s Martinem a Rosťou. Renda přišel až k autobusu, který měl zpoždění skoro 2 hodiny. Naštěstí zabíráme místa úplně vzadu, jak jsme si plánovali.Do Brna je cesta neuvěřitelně dlouhá, protože se autobus asi 3x pokazil. Ze začátku jsme byli ještě vzhůru, ale později každého přemohla únava a všichni jsme alespoň na chvíli usnuli. Slovensko-maďarskou hranici jsme projeli bez problémů, zato na maďarsko-rumunské zdržení asi dvě hoďky. Konečně jsme byli v Rumunsku. Silnice byly zdevastované, ale teprve až příští větší město mě přesvědčilo, jak je Rumunsko chudá země! Hned při první zastávce se na nás sesypalo pár dětí, žadonících o bonbóny…
Autobus do Turnu Rosu přijel pozdě v noci a protože nebylo moc času na hledání místa, rozhodli jsme se, že budeme spát u nádraží na poli. Vyndat jenom spacáky a ostatní věci nechat radši v autobuse. Jistota je jistota! I do spacáku jsem lezl pro jistotu v botách. Bylo tam trochu těsno, protože si tam schovala boty i Andrea. Zakuklil jsem se a Radek ještě oznámil, že je půl 2! Asi nikdo neusnul během následující půlhodiny. Nikoho totiž nenechali na pokoji otravní komáři!

25. července * Vzbudil jsem se kolem třičtvrtě na 5. Těch štípanců na tváři a rukou! Ale jinak to bylo pěkné ráno v mlžném oparu, pole vonělo a byl relativní klid. Zapoměl jsem, že v noci kromě komárů jezdily vlaky a ze zábav se vraceli Rumuni. Postupně se vzbudila i Andrea, Radek a René. Vedoucí autobusu nám poradil, že na nádraží teče pitná voda. Tam to vypadalo jako na každém vesnickém nádraží u nás. Ale záchody, to byla síla. Tam bych nešel na velkou i kdybych to měl pustit do trenek! Ten zápach, co se linul kolem, byl sladkým vánkem proti tomu, co se dalo spatřit uvnitř. Šli jsme se aspoň opláchnout a nabrat vodu na cestu. U pumpy se zrovna umývala stará žena. Pak si zapálila a stoupla si ke kolejím.Tam už stálo několik cestujících, chystajících se zřejmě do města. Všichni sice v nuzných šatech, zato vymydleni. Po cestě odjížděly povozy tažené koňmi na pole a lidé s proutěnými košíky se chystali na trh. Taky tady byli docela zajímaví psi. Místo právoplatné srsti měli na sobě zcela neprávoplatné chomáče něčeho, čemu se nedalo říkat srst, ani kdybyste jeli rychlíkem a měli přivřené oči. Ti psi totiž měli dready! Taky to ovšem nemuseli být psi. Ani sovy nejsou tím, čím se zdají být /to už jen tak na okraj David Lynch/. Po snídani jsme se v klidu „nalodili“ do autobusu a nechali se odvézt asi o 3 km dál, blíže k horám. Byli jsme ve výšce asi 600 m.n.m.!
Vyšli jsme v horní části vesnice Turnu Rosu. Myslím, že cizince tam neviděli poprvé, ale chvílemi to tak vypadalo. Během 5 minut jsme byli za vesnicí a šlapali vstříc nevšedním zážitkům. Cesta vedla podél většího potoka na úpatí nevelkých kopců. To, co nás čekalo, jsme ještě neviděli. Po 20 minutách vlažné chůze jsme se dostali do lesa a náhle začala stezka prudce stoupat. Bylo slyšet, jak každý těžce oddychuje a jen semtam někdo promluvil. Dobrých 40 minut nám trvalo, než jsme dosáhli prvního obzoru. V té chvíli jsem byl rád, že jsem si ten bágl mohl sundat. Andrea měla taky dost, Radek byl taky rád, že sedí (i když šel celou cestu vpředu), jenom Renda si hned běžel vyfotit koně, co se pásli opodál.
Za chvíli jsme už zase na cestě. Zdá s mi, že začínám cítit svoje boty, když tu mi Andrea řekne to samé o svých botách. Připadá mi to legrační, protože až budeme smrdět doopravdy, tak nám to ani nepřijde. Voda z lahví rychle mizí. Potkáváme Rumuny, kteří nesou více než bohatou úrodu borůvek. Samozřejmě všichni jsou fialoví od hlavy až k patě. Svižnou chůzí opouštíme les, s kterým se setkáme až poslední den v horách. Takže podle toho soudíme a odhadujeme výšku na takových 1600 m.n.m.. Přestávka. Víceméně všichni pociťují hlad. I hlt dobré slivovice povzbudí. Vaříme si čaj a dáváme si půlhodinový oraz.
Vyrážíme bez Reného, který se zdržel přebalováním batohu. Po dvou kilometrech jsme zase o něco výš a musíme vyzkoušet „funkčnost“ přírodní toalety. A protože tady už stromy nebyly, museli jsme odběhnout až za docela vzdálenou skálu. Mezitím, co jsme s Radkem konali svoji velice nutnou potřebu, Andrea se vydala napřed. Šla dobrých 15 min před námi. Slunce pražilo, ale v téhle výšce se dobře dýchalo, nebyl tady takový suchý vzduch. Co 20 minut bylo vidět stádo ovcí, jak se pase přímo na bocích hor či na planině před námi. Každá ovce byla poznačená sprejem. Nevím, jestli proto, aby se jim lépe počítaly, nebo aby si je rozeznali. Vlastně za celou tu dobu nebylo vidět jediného pastevce, až na jednoho mladého, který asi 2 km za Turnu Rosu vedl stádo oslů. Potok. Přišel nám velice vhod, protože zásoby vody se tenčily. Opláchli jsme se, nabrali vodu, ale to už na nás zezhora kdosi křičel. Byli to pastevci. Protože v potoce nad námi stálo ve vodě stádo ovcí, pochopili jsme, že se nás snaží upozornit, abychom tu vodu nepili. Žízeň byla veliká, jako celá Afrika a proto jsme ji pili. Vytvořili jsme malou skupinku společně s Andreou, Martinem a Rosťou, kteří na nás počkali. Kolem nás proběhl krásný bílý kůň. Ta scéna jako by vypadla z jekési pohádky, protože nikdo nebyl v dohledu a on si tam jen tak pobíhal.
Blížíme se na první dvoutisícovku, kterou jsme úspěšně zdolali asi za 2 a půl hodinky. Cocoriciu (2062 m.n.m.). Je to vcelku bezvýznamná hora, což dokládá i to, že na naší pomocné mapce není zaznamenána. Navíc leží ve stínu hory Suru, která je o dobrých 70 m vyšší. Tady bych chtěl upozornit, že narozdíl od Cocoricii, která byla označena, jsem název Sury jen vydedukoval z mapky. Abych se to pokusil vysvětlit. V 80-ých letech se Rumunsko snažilo přilákat turisty (a bylo rozhodně kam) a proto v horách vznikaly nové značené turistické stezky, vydávaly se mapy, průvodci apod. Od té doby se o to víceméně asi nikdo nesnaží, a tak značení chátrá, leckde vymizí úplně. Kromě hlavního hřebene. Tam bylo značení viditelně obnoveno!
Takže míjíme vrchol hory Suru a traversem přes sedlo  Curmatura Rosilor se dostáváme do sedla Budislavul. Máme za sebou přibližně 7 hodin náročného treku. Co proti tomu byla 24 kilometrová „vycházka“ s tříčtvrtečním batohem na Sněžku před měsícem. Hračka? Sranda? Šprýmek? Podle mě na to není ten správný výraz. Ale věděli jsme, že dnešní cíl není daleko. Už je pod mrakem, ale nevypadá, že by se počasí mělo změnit. Vrchol máme během hodiny. Budislavului (2345 m.n.m.). Fouká tady nahoře dost! Sundávám si čepku a mám dobrý pocit. Je to taková ta správná hora. Ční nad ostatní, není tady žádný čilý ruch a vůbec. Měla dobrou atmosféru! Slyším, jak křičíme, že jsme dobří a kdovíještějací, ale kvůli toho větru se tady nedá být dost dlouho. Oblíkáme si bundy, mezitím přicházejí ostatní a jdeme dolů.
Následuje sedlo Portita Avrigului. Na pravé straně vidíme jakési jezero, ale tohle ještě není Avrig. Následují obavy, že ho kdosi vypil, což nám potvrzují i dotazy dalších příchozích. Všichni jsou už vyčerpáni a ozývá se i Andrea, že nemusíme být všude tak rychle :o) Naštěstí se prognózy nevyplnily a jezero jsme našli pod severní stěnou Vf.Ciortea. Už tam byli utáboření Maďaři, které jsme potkali. Rozbalit stan, umýt se, hlavně se najíst. Ohřívám si konzervu lunchmeatu napůl s Radkem, Andrea si ohřívá špagety v plechu a protože jí to nechutná, tak to sním já. Ještě čaj a malého prcka slivovice a jdeme spát. Na to, abychom vysedávali a ještě k tomu mluvili jsme docela slušně unaveni. Ani si nestačím uvědomit zážitky z celého dne a tvrdě usínám zachumlaný do spacáku.

26. července * Ráno vstáváme docela brzo, ale trvá nám dlouho snídaně, tak vycházíme asi ve čtvrt na 8. Je velice krásně. Sice trochu chladno, brzo se však oteplí. Dnešní cíl je u jezera Caltun. Stoupáme do sedla Girbova (2134 m.n.m.) a poprvé se tady setkáváme s řetězy. Nahoře se ohlížím, abych se podíval, kde jsme to nocovali a samozřejmě, René teprve vychází. Vrchol Girbova je mimo značku, ale my máme dnes stejně vyšší cíle, takže nám to nevadí. Radek s Martinem a Rosťou jsou asi 15 minut před námi. Kupodivu jsem v dobré fyzické kondici, i když včera večer bych za to nedal ani zlámanou grešli. Myslím, že Andrea je taky v pohodě. V celku poklidném tempu se šlape na Scaru (2313 m.n.m.). René je už dost pozadu. Na vrcholu je hodně lidí. Taky Rumun a Rumunka. Oba v červených šusťácích. Vypadají jako sportovní tým. Sestupujeme do stejnojmenného sedla a míříme přes třívrcholový Mizgavu (2261, 2277, 2212 m.n.m.) do sedla Serbota. Po cestě vidíme první plechovou boudu horské služby Salvamont. V těchto boudách je pár paland, stůl a lavice, takže v případě extrémně špatného počasí se tady dá v klidu přečkat.
Za vrcholy Mizgavu se stáváme aktéry docela nepříjemné události. Před námi jde Radek s Martinem a Rosťou a blíží se k nim psi. Víme, že Radek se setkáním s cizími psi brání, tak nás ani nepřekvapí, že se jim snaží velkým obloukem vyhnout. Tato situace nás nutí do smíchu. Ale záhy nás přechází, ba nám tam i, dá se říct, mrzne. Ti psi totiž začali štěkat, cenit ty svoje pěkně ostré tesáky a až moc podezřele se ochomýtat kolem jejich lýtek. Pomohl až křik a kameny v rukou. My se s Andreou tedy vyzbrojili hned. Ještě se k nám přidali jedna holka s klukem. Zpočátku to vypadalo, že je mineme bez povšimnutí, ale přiběhl k nám jeden a najednou u nás bylo asi 5 psů, kteří vypadali o hodně hrozivěji, než ze vzdálenosti 150-ti metrů. Každý z nás sevřel kámen v ruce a zvedl ruku připravenou hodit. Museli jsme tedy začít na ně křičet a přitom pořád postupovat dopředu. Nakonec jsme je rozehnali. Když jsme už stáli v bezpečí, všimli jsme si dvou pastevců, jak leželi na skále a smáli se. Až později si své psy zavolali k sobě. Fórky!
Za pár minut už stoupáme na vrchol Serbota (2331 m.n.m.). Tento vrchol je takovou branou ke druhé nejvyšší hoře Rumunska, Negoiu. Ze Serboty vede značka po ostrém skalním hřebeni ( I.stupeň horolezecké obtížnosti) dolů na Curmatura Saratii (2176 m.n.m.). A je to chvílemi docela sranda balancovat tam s těmi batohy. Na jednom úseku dokonce funguji jako výtah. Zachytávám batohy, aby jejich majitelé mohli zdolat obtížný úsek. Přišel jeden z nejkrásnějších zážitků v Rumunsku. Skalnatým terénem jsme se probíjeli kupředu. V těchto končinách se nachází nádherná krajina. Díky tomu se i námaha stává poloviční. Za velkého supotu dorážíme na rozcestí pod Negoiu. Už nějakou dobu postrádáme vodu, ale začíná to na nás více doléhat. Koukáme se do mapky, kde zjišťujeme, že za vrcholem nás čeká Strunga Dracului a pak konečně jezero Caltun. Krásným skalnatým výšlapem pokořujeme Negoiu (2535 m.n.m.). Máme odtud výhled jak na dlani. Vidíme jak Caltun, tak i masivní Moldoveanu. Delší dobu zůstáváme, přese všechnu žízeň a kocháme se horami, odpočíváme, fotíme se a nabíráme síly na poslední překážku dnešního dne. S odstupem času bych Negoiu hodnotil jako nejkrásnější a nejnáročnější horu pohoří Fagaraš.
Klesáme k nejobtížnějšímu úseku dnešního dne. Rokle Strunga Dracului. Cesta je jištěna řetězy, i přesto vypadá nebezpečně. „Salut“, zní asi 10x obligátní pozdrav, když potkáváme partu mladých Rumunů, táhnoucích s sebou dokonce kytaru. V polovině sestupu se Andrea loučí se všemi svými příbuznými, odkazuje mi všechno, co má i nemá a myslí si, že se z toho vyvleče tak, že na místě umře :o) Podaří se mi ji po delší chvíli umírání přesvědčit, že bude lepší to odložit. Nerada souhlasí a po skoro hodinovém setupu už traverzujeme dolinu Latii, odkud je to jenom skok k jezeru Caltun. Máme za sebou asi 9 hodin náročného supertreku.
Stavíme stany do závětří žlutého plechového Salvamontu, protože duje vcelku velký vítr a v tu ránu se konečně objevuje Renda. A není to jen tak ledajaký Renda. Je to podřený Renda. Mu totiž také došla voda před drahnou dobou a proto na Negoiu hasil žízeň slivovicí ještě s jedním gynekologem a se zdravotní sestrou. No a pak ho čekal taky sestup Strungou, kde samozřejmě hodil „mrchu“! Vaříme si večeři, no a zábava se rozbíhá. Je třeba ze sebe shodit břímě dvou náročných dnů. Je nás slyšet dlouho. Svítí nám tady dokonce lampión, který s sebou vzal Radek. Taky jsme v Reném odhalili netušené meteorologické schopnosti. To si totiž takhle jednou u Caltunu večer (rozuměj po západu slunce) sledujeme vzdálenou bouřku a přeme se, jestli bude v noci pršet nebo ne. Renda na to mrkne a povídá: „Ty hory to nepustí, je to v kleštích!“. Všichni jsme v tu chvíli byli mrtví smíchy. Ale ono tu noc opravdu nepršelo! Jinak taková bouřka dokáže vyvolat nádhernou scenérii. Všude tma, vidíte jenom obrysy vrcholků a nad nimi rozkvétají jazyky blesků. Úžasné. Výtečný večer. No a pak už stačilo hupsnout do spacáků, popřát si dobrou noc a spát. Spát. Ne chrápat (to platí jen pro někoho).

27. července * Ráno. Nádherné ráno. Už od počátku tohle ráno slibuje výjimečný den. Rozhodujeme se, že s odchodem nebudeme spěchat. Taky z toho důvodu, že nás čeká poloviční tůra oproti předchozím dnům. Je taky nezbytně nutné seznámit své tělo s vodou. Protože přímo v jezeře je zakázáno se koupat (kvůli pitné vodě) a u potůčků vytékajících z jezera je prostě plno, scházíme s Radkem po skále dolů, kde nacházíme prímovní trubku, jež nám poslouží jako sprcha. Okamžitě ze sebe shazujeme věci a za hurónského řevu se vrháme pod svěží studenou vodu. Mydlíme se, splachujeme se, šamponujeme se a zase se splachujeme a přitom pořád křičíme, až najednou zjistíme, že jsme čistí. Oblíkáme se a já se cítím báječně. Mezitím přichází Andrea, protože i holky se musí mýt. Když si děláme snídani, vidíme značnou část naší skupiny odcházet. A to my si z toho zase nic neděláme. Za hodinu vychází Martin s Rosťou a přidává se k nim Andrea s tím, že je doženeme. My ovšem děláme všechno možné, jen se nemáme k odchodu. Tak se nám tady líbí. Máme z toho lehce oblažené mozečky. No, ale přece jenom se asi o půl 10 vydáváme vpřed. Pro jistotu se ptáme mladého Rumuna na cestu.
Hned „za rohem“ chytá Radka s Reném fotografická vášeň a hory se ocitají v „záři reflektorů“. Radek s viditelnou radostí pózuje na necelého půl roku starém sněhu. Ještě masív Negoiu s mraky v pozadí a můžeme pokračovat v cestě. V mžiku zdoláváme vrchol Laitelul (2390 m.n.m.) a útočíme na vrchol Laita, kde se pozastavujeme nad počasím. Voláme si na přednášku meteorologa Rendu, aby nám osvětlil situaci. Renda ostří zrak, my mu napovídáme, že je to v kleštích, ale praví odborníci se zviklat nenechají. I pravil René: „No, nevím nevím… asi pustí“. I pustili. A řádně! Pláštěnky jsme vytáhli pozdě, ale aspoň batohy nepromokly. Ve skalnatém sedle Doamnei (2294 m.n.m.) si už pláštěnky sundaváme a míříme si to na vrchol Paltinul. Po cestě vidíme 2 pasáky ovcí se svými svěřenkyněmi. Vrcholek je nádherně zelený (ne jen tak pronic zanic jsme to nenazvali Nový Zéland). Střetáváme se tady s těmi pasáčky a samozřejmě nás hned napadne společné foto. Nabízíme mu Camelku za ochotu. Hned jak ji uzří, nadšeně souhlasí. Prvně cvaká Radek mě a pak si to vyměníme. To už ale padá mlha, že by se dala krájet. Musíme vyrazit. Přidává se k nám i pár lidí, které jsme předtím doběhli. Potkáváme dva Čechy, kteří jdou od jezera Caprei. Radí nám, že nemusíme jít po hřebenu (kde je to za takovéto mlhy nebezpečné), ale máme sejít dolů a hřeben kopírovat, pak že na značku narazíme. Narážíme. A se značkou i na rozcestník. Odsud vidíme „Trans-fagarašskou magistrálu“, která se klikatí pod námi a tunelem si krátí cestu skrze horu na které se nacházíme. Jeden kluk nabízí láhev s pitím a protože mám žízeň, s vřelými díky přijímám. Pořádně hltám. Vtom si uvědomím, že to není obyčejná voda. Byla to 6-ti letá hruškovice! Polykám a dělám jakoby nic :o) Asi za půl hodiny zhlížíme na jezero Caprei. Vtom se strhne takový slejvák, přímo průtrž mračen a tak běžíme s Radkem k jezeru a z plachty v mžiku stavíme provizorní přístřešek, kde potom vegetujeme, dokud déšť neskončí. Renda zůstal schovaný pod skalním převisem. A kde je Andrea s Martinem a Rosťou, to se neví. Viděli jsme je naposledy ráno. Přestává pršet. Musíme rychle postavit stan, než začne znovu. Předtím se ještě snažíme v jezeře chytit nějakou rumunskou rybu. Samozřejmě ryby nachytaly nás, žádné tam nebyly.
Sedíme ve stanu a zrovna se znova protrhly mračna. Je to docela úmění najít si pohodlnou pozici a ještě místo na vaření. Ale nakonec se to podařilo a v zaklíněném stavu si připravujeme rýži. Do stanu vytrvale bubnuje déšť, jsme fakt rádi, že už nemusíme být venku. Rýže se nám sice trochu připálila, ale chutná nám jako z vyhlášené restaurace. Za neustávajícího deště máme habaděj času na uvolnění fyzické i duševní únavy. Jak se tak uvolňujeme asi 2 hodiny, tak se do stanu vřítí Andrea a záhy slyšíme i Martina a Rosťu v ne zrovna smutné náladě. Tak se dovídáme, že všichni odbočili k sedlu Bilea, kde se nachází chata. Tam čekali, až přestane pršet. No samozřejmě by mohli umřít žízní, ale oni tomu včas předcházeli konzumací místního piva a vína. Prevence není nikdy dost. A protože den se mílovými kroky blížil na konec, tak zazvonil zvonec a nezbylo než se zachumlat do spacáku a vyspat se do růžova.

28. července * Sluníčko. Otvírám zip od stanu a do obličeje se mi opřou teplé sluneční paprsky. V téhle chvíli ještě netuším, že už dneska budeme nejvýše v celém Rumunsku. Mezitím všichni vylézají ze stanu a protahují se. Pomalu balíme věci, snídáme a zjišťujeme, kudy vůbec půjdeme. Za 20 minut už scházíme do doliny Fundul Caprei. Tam se Radek rozhodne ulovit foto kamzíka z co největší blízkosti. Vytáhne si foťák a záhy si to míří ke kamzíkovi. Ten ho samozřejmě zavětří, tak si to záhy míří do skal. Protože Radek není z těch, co by se hned vzdali, tak kamzíka statečně následuje sice nepoměrně pomalejší rychlostí, ale pro nezaujatého diváka je to zábavná podívaná. Nakonec tedy Radek cosi „zmáčknul“, ale k fotce se fasuje i mikroskop a mapka, kde se kamzík přibližně nachází :o) Pak pokračujeme dále a za tohoto krásného, slunečného dne se nabízejí ke shlédnutí úžasné přírodní scenérie. Traverzujeme hřeben Arpasul a výstupem se dostáváme do sedla Portita Arpasului. Je tady k vidění vápencové skalní okno Fereastra Zmeilor. Zdoláváme další exponovanou část, sice jeden batoh skončil o trošku níž, než měl, ale jinak v pohodě pokračujeme traverzem pod vrchol Arpasul Mare. Opravdu vzorová část matičky Země. Šplháme zpátky na hřeben a kolem pomníčků horolezců a jezera „MAMA“ (před jezerem z našeho pohledu je toto slovo vyznačeno kameny v obrovském provedení), až na Arpasul Mare (2474 m.n.m.). Pak scházíme strmým kamenitým úbočím k jezeru Podul Giurgiului (2250 m.n.m.). Na jeho břehu leží ještě starý sníh, protože jezero leží ve stínu rumunských krasavců. Přesto mi to nedá a Rendovi samozřejmě taky ne a noříme se do ledových vlnek, které tam tvoří naštěstí teplý vítr. Rochnil jsem se poměrně dlouho, hlavně taky proto, že jsem dostal za úkol něco vyfotografovat Radkovým fotoaparátem v novém protivodním obalu. Ale to se mi nepodařilo z jednoho prostého důvodu, a to, že pokud jsem se jenom na moment snažil zaujmout jakoukoli statickou polohu, okamžitě se mé tělo měnilo na ledovou kostku :o) Ale jinak to bylo prima osvěžení. Po této vodopauze jsme si to namířili přes sedlo Saua Podragu a vrchol Ucisoara (2418 m.n.m.) rovnou na severní vrchol Moldoveanu zvaný Vistea Mare (2527 m.n.m.). Tady už Andrea kupodivu umřít nechtěla. Rozmyslela si to! To bylo sice pěkné, ale nebylo těžké uhádnout, kohopak asi najednou mermomocí chtěla zabít :o) Ale ubránil jsem se. Nahoře jsme sundali batohy a vyšli pokořit „tu, kvůli které jsme sem jeli“!
Konečně! Moldoveanu (2544 m.n.m.). Vrcholový kříž obvázaný důkazy. Fakt jsme to dokázali a taky si to dáváme najevo. Je odsud opravdu překrásný výhled. Vůbec se nám nechce dolů, ale co naplat, musíme opustit Maju-Faju, jak tuto horu nazval Renda.
Už v mlze sestupujeme pod sedlo Vistea (2304 m.n.m.) a hledáme místo na přenocování. Rozbíjíme hlavní tábor přímo pod Moldoveanu. Protože se domníváme, že nás dnes čeká poslední noc v horách a zůstalo nám spoustu jídla, tak si děláme samé pochutiny. Trošku oslavujeme s tím, co zbylo, sledujeme úchvatný východ měsíce, vykládáme, zpíváme, tancujem, šaškujem, meditujem a křičíme až do noci. Pak už stačí jenom popřát dobrou noc!

29. řervence * Protože jsme se včera domluvili, tak nepokračujeme dnes s ostatními do Plauil Foii. Domluva zněla, že se připojíme ještě k asi pěti lidem a zamíříme si to do Simbaty (690 m.n.m.), vesnice odkud jsme měli zítra odjezd. Tak zněla domluva, ale my jsme si ji kapánek upravili. Nejen, že se nám nechtělo vycházet příliš brzo, také se nám nechtělo šplhat z údolí nahoru, ale střihnout si to tím údolím až do vesnice. Podle toho to taky ráno vypadalo. Krásné, líné vstávání, jenom aby člověk nebyl vzhůru moc brzo :o) Cinkání ovčích zvonků. To se po hřebeni blížili pastevci se svým stádem. Kolem stáda běhali pastevečtí psi. Protože jsme si zrovna připravovali snídani, tak je lákáme na kousky salámu. Zpočátku jsou nedůvěřiví, ale nakonec jeden neodolal té lákavé vůni a rozhodl se posnídat s námi. Nakonec odcházel s kapesníkem plným slz. Vzpomínáme v dobrém. A když si tak snídáme, je tady recept na Rumunské sušenky, jak zní název pochutiny, kterou jsme sami vymysleli a která se okamžitě stala hitem ve všech rumunských domácnostech. Co potřebujeme k přípravě? Pouze rýžové chlebíčky Rácio (110 g), dále zahuštěné slazené mléko Tatra piknik (75 g) a nakonec zahuštěné slazené mléko s kakaem Pikao (75 g). Příprava je úplně jednoduchá: chlebíčky vyndáme z igelitového obalu a položíme je na karimatku XY (pokud ji vůbec máme s sebou, jinak nejíme)!
a) pak vezmeme zahuštěné slazené mléko Tatra piknik a vymačkáme ho na připravený rýžový chlebíček Rácio, položený na připravené karimatce XY, ve tvaru písmene W a značky :. Poté uchopíme slazené mléko zahuštěné s kakaem a vymačkáme písmeno W a značku : pootočenou o 90 stupňů vzhledem k vymačkanému mléku předchozímu. Vytvořený tvar není nepodobný mřížce. Poté koušeme.
b) tady to uděláme naopak, ale to neznamená, že na zahuštěné mléko slazené zn. Pikao či Tatra, připravené na karimatce XY, budeme mačkat rýžové chlebíčky značky Rácio :o)
Tak to je náš recept na opravdu lahodný pokrm. Ale opět se nám připomíná déšť. Rychle zalézáme všichni do jednoho stanu. Není to jen obyčejná přeháňka, ale festovní slejvák, proto kromě Radka všichni usínáme.
Jsou asi 2 hodiny po poledni a už neprší. Je opravdu nejvyšší čas vyrazit. Andrea sice zpočátku nedůvěřuje našim navigačním schopnostem (jak se později ukázalo, tak právem), ale všichni vyrážíme velice dobře naladeni. Sestupujeme až hluboko do údolí a vidíme po čtyřech dnech stromy a dokonce pastevecká obydlí. Za hodinku nám začíná být podezřelé, že ještě nic kloudně nevidíme. A kde se vzali, tu se vzali, dva rumunští dřevorubci. Ten jeden drží v ruce obrovskou šupleru a ten druhý lahvové. „Salut, Simbata?“, zní náš jednoduchý dotaz. Pak se strhává vcelku dlouhá a srozumitelná konverzace. A to oni mluví jenom rumunsky a my na ně anglicky. „Doua ceas!“, odpovídají na otázku, jak je to daleko, když nám ukazují směr. „Multumesc!“, poděkujeme a stoupáme zase po stezce nahoru.
Věříme, že teď už problémy mít nebudeme. Navíc potkáváme ještě dva pastevce, kteří nám správný směr potvrzují. Už jsme na cestě víc než 3 hodiny a Simbata nikde. Je nám jasné, že musíme najít sedlo Fereastra Mare. To se od nás odpojil Radek a šel vlastní cestou. Nahoru se už šplháme přímo. Bez stezek. Renda je rychlejší, než já s Andreou a navíc se začíná pomalu smrákat. Protože Andrea už opravdu nemůže, nesu chvíli dva batohy. To už zakopávám o svoje nohy. Ale nakonec jsme dosáhli hřebenu asi v 8 hodin večerního času a tam se setkáváme i s Radkem. Zbývalo najít průsmyk. A to se za chvíli povedlo! Je půl desáté a my scházíme dolů vedeni vzdálenými světly Simbaty. Přece jenom to nebyla včera poslední noc. Rozděláváme stany a rychle zaléháme. Chceme totiž vstávat v 5 hodin!

30. července * „Do prdele!“, ulevuji si nahlas. Venku hustě prší. To znamená všechny věci dát do batohu mokré a jít v mokrých botách. Ale co! Víme, že musíme být u autobusu v pravé poledne. Vycházíme s Andreou dříve. Ukazovatel nás směruje k chatě Simbata. Po chvíli nás dohání Renda s Radkem. Počasí se vylepšuje a nakonec se rozpovídáme o uplynulých dnech a v tomto duchu míjíme chatu Simbata. Pomalu vcházíme do „civilizace“ a kolem 10 hod docházíme k autobusu. Vcelku všichni se diví, kde se tady bereme, protože si mysleli, že jdeme s druhou skupinou. Přijít později, stanou se z nás Rumuni nadosmrti :o) Věci si rozvěšujeme po plotě a jdeme se podívat na pravoslavný klášter Brancoveanu, který stojí kousek odtud.
Jedeme do Plauil Foii vyzvednout zbytek autobusu a pak směrem do Zarnesti. Tam máme chvíli volno, tak se s Radkem vydáváme na obhlídku. A protože se z Radka stává na dnešní den oslavenec, tak míříme do stánku, kde zakupujeme jakousi Polar vodku a Tanitu (Tikaram), to obé v plastových lahvích – speciální design! A velice chutnou Fantu Tropic – můžeme jen doporučit. Před autobusem si nás odchytává malý Rumunčík. Žádá po nás peníze, ale Radek mu k jeho nemalé radosti dává malé Tatranky. Umí trochu polsky, tak se s ním dá bavit a za tu dobu, co tam stojíme, dostane ještě chleba a nějaké bonbóny. Přestože se nám nechce, musíme nastoupit a vyrazit směr Berekfurdo. V autobuse oslavujeme Radka a taky to, že se nám to tak všechno vydařilo. Myslím, že v noci kromě nás nespal jenom řidič. Doufám :o)

31. července * Už ráno přijíždíme do lázní Berekfurdo. Máme asi 8 hodin volno. Musíme si vyměnit peníze, jenže směnárna je otevřená až od 10 hodin. Tak v místním uzenářství s místním uzenářem provádíme nejrozsáhlejší akci v dějinách česko-maďarských vztahů. My si koupíme jakoukoli věc, platíme v markách a on nám vrátí ve forintech. Ó jak mazané. Tak jdeme nabyté peníze utratit. Ouha! Není pořádně kde. Jediné, co je otevřené je obyčejná samoobsluha. Zato tam mají velice levné víno. Tak si kupujeme víno. Nakonec si sedáme do parku před lázně a koštujeme. Pak se jdeme podívat ještě na místní hřbitov a asi ve 4 hodiny odjíždíme domů. Škoda. Tak zase příště!   A tady vidíte, jak jsem dopadl: moje váha…73kg / váha batohu…18,5 kg / Kč…400,- / $ 12!

Přemek, Andy, Radek, Renda   (25.7.-31.7. 1999)

Fagaraš, Moldoveanu, Rumunsko