Glossglockner 2004. Den se dnem se sešel a je tady další akce. Píše se 14.07.04  a my, tedy Vojta, Adam, Šárka, Pavel a Magda se soukáme do malého třídveřového autíčka se vší bagáží, v pěti lidech žádná slast.

Zadní sedadla jsme sklopili do ostrého úhlu, aby se vešly všechny věci. Hned po prvních ujetých metrech jsme zjistili, že auto je mírně přeložené a zadní stěrky za kolem drhnou po zemi. Co naplat, touha odjet z Ostravy byla obrovská a nic nás nemohlo zastavit, ani stěrky, ani prudký liják co se spustil krátce po výjezdu od Careffouru, kde jsme museli zařídit poslední nezbytné maličkosti. Cesta ubíhala poklidně, díky dešti jsme nemohli jet rychle, ale pořád lepší než cestovat ve vedru. Po cestě mi hlavou probíhaly hrůzné myšlenky, jak se dostanu přes hranice. Abych to objasnil, doma jsem nenašel pas a můj doklad totožnosti vypadal, jako by prošel všemi žaludky tura domácího. Jak přibývaly kilometry, tak můj strach sílil. Při příjezdu na hranice jsem zahrál šme, že jsem omylem vzal pas od mého otce a že OP končí platnost a že si budu vyřizovat nový. Oddechl jsem si, naši pohraničáři mě pustili a Rakušáci jen mávli rukou. Po 12,5 hodinách, kdy jsem měl kolena za ušima, jsme dojeli na parkovitě LUCKNERHAUSU(1918m.n.m.). Už byla tma, jen jsme vedle auta postavili stany, malá večeře a hups do spacáku. Óóóóó jaká slast se narovnat (pořád padaly trakaře).

15.07.: Budíček byl volný, protože nás nečekalo nic náročného. Kolem osmé ráno jsme vylezli ze stanu. Nádhera, po dešti zbyla jen mokrá tráva, obloha byla protrhaná a slibovala přijatelné počasí. V dálce se za mrakama schovával Grossglockner, který tu a tam na nás vykoukl. Snídaně, sbalit batohy, stany a hurá nahoru. Vyšli jsme po zásobovací cestě, která sloužila jako naučná stezka. Zhlídli jsme chráněné dravce dalekohledem, který nám vnutila nějaká brigádnice (hned bych bral takovou brigádku v Alpách). Po 257 výškových metrech jsme došli procházkovým tempem na chatu LUCKNERHUTTE, dali jsme malou svačinku a hned jsme vyrazili. Při druhé etapě se začalo ukazovat, kdo nemá moc hor slezeno a není zvyklý tahat krosnu, byla to Šárka, ale s Vojtovou (slovní) dopomocí to zvládla bravurně až na STUDLHUTTE (2802). Po cestě nahoru na nás všichni civěli jako vyorané myši, ty krosny nacpané vysoko nad hlavami vzbuzovaly respekt. Zdejším zvykem je totiž max. 40 l  batoh a peněženka nacpaná eury, za které si mohou dopřát komfort velkoměsta. Dva Češi, které jme potkali na cestě k STUDLHUTTE nám dělali společnost a do posledního dne. Po příchodu na STUDLHUTTE jsme postavili tábor, malý oběd, odpočinek a jelikož jsme měli dostatek času, tak jsme se rozhodli vyjít svojí první třítisícovku, SCHERE(3037).  Po cestě jsme ještě zvládli postavit sněhuláka. Na vrcholu jsme měli drobné překvapení ve formě místního horala, který vyhrával na trubku. Počasí pořád drželo a výhledy stály za to, i když mraky, které se držely nad horami kazily horizont. Byla to paráda. Po návratu jsme, tedy Adam a Vojta, otevřeli rum a udělali jsme menší bugr. Sedli jsme si na skalku cca 250m od chaty a pozorovali jsme jak se ledovec pod náporem zapadajícího slunce láme a spouští malé lavinky korytem potoka. Naše konverzace se stále upínala na zítřejší výstup a počasí.

16.08.: Budíček byl neúprosný, 04:30. Byla ještě tma. Snídaně, sbalit to nejnutnějí: lano, karabiny, cepíny, mačky atd. a už bylo 06:00,  vyrážíme. Na posledních kamenech, kde začínal ledovec, jsme obuli mačky a počkali na Vojtu a Šárku. Po jejich příchodu jsme se navázali na lano. Tempo bylo ucházející a ledovec jsme překonali bez velkých obtíží. Před první feratou se ještě Šárka svezla kousek po ledovci, jak se snažila zachránit jednu teleskopickou hůlku. Odvázali jsme se a pokračovali po skupinkách vlastním stylem i tempem. Po feratě jsem se nejistil. Ostatní Vojta+Šárka a Pavel+Magda se jistili. Na chatu ERZ. JOHAN-HUTTE (3454) jsem došel zhruba o 30minut dřív než P.a M. a o 80min dřív než V. a Š.  Mezitím jsem si dal čaj za 3 eura a koupil jsem si suvenýr, pohled za euro. Po příchodu Vojty a Šárky bylo jasné, že výstup nebyl hladký  a že Šárka pokračovat nebude. Dělaly jí problémy vzdušnějí místa a trochu i kondice. Kolem 10:00 jsme zaútočili na vrchol. Magda měla problém s mačkou a taky se nechtěla přeceňovat a rozhodla se pro návrat asi po 2km. Takže jsme zůstali tři pro výstup. To bylo pro nás lepší, rychleji jsme se mohli odjistit atd. Provoz začínal houstnout také díky tomu, že Rakušáci se jistili všude a místy zbytečně a nebezpečně. Prakticky až pod malý Glockner jsme se nejistili. Pavel se taky rozhodl, že dál nebude pokračovat a že na nás počká. Nic jiného mu ani nezbývalo, protože sestup byl daleko nebezpečnějí než výstup a bylo se třeba jistit. S Vojtou jsem se navázal a pomocí tyčí jsme se dostali pod velký Glockner, ale šnečím tempem. Rakušáci hráli na ostré lokty, nepouštěli nikoho před sebe a někteří byli nebezpeční nejen sami sobě, ale i nám… např. jak ten jeden málem sejmul Vojtka batohem. Nahoru jsme se dostali s hodinovým zpožděním. Čekali tam naši čeští kamarádi, vrcholové foto, ochutnávka jejich domácí slivovice a lahodného piva přišla vhod. Dlouho jsme se tam s Vojtou nezdrželi při pomyšlení na zpoždění a na čekajícího Pavla. Dolů to bylo podobné. Řady a nekonečné čekaní na jistící tyče a oka.  A k Pavlovi a ještě kousek pod něj jsme se jistili, ale po překonání posledního nebezpečnějího místa jsme se odvázali a sestupovali bez jištění. Po cestě jsme posbírali vybavení, co jsme zakopali do sněhu při cestě nahoru. Cepín a teleskopické hůlky nám byly ke konečnému výstupu zcela zbytečné. Na chatě nás čekala odpočinutá děvčata. Ještě litr čisté vody za 2.20 eura a foto vrtulníku, který nám neustále lítal nad hlavami a šupendo dolů. Jsem se odpojil od ostatních a běžel jsem dolů zase bez jištění, po ferátach to byla pohoda ani nebylo kam spadnout. Ostatní se zase jistili zcela zbytečně. Dolů jsem to vzal sportovně a nasadil jsem brutální tempo. První feraty jsem zase obcházel jako při cestě nahoru. Cesta byla úplně stejná, až na menší trhlinku, která vedla napříč vychozeným chodníčkem. Tak jsem se přiblížil co nejblíž ke skalce a obešel ji. Trochu mi to vrtalo hlavou, jestli třeba nebude ledovec nestabilní celý. Pár minut jsem přemýšlel jestli čekat na ostatní, ale min. 45minut se mi čekat nechtělo, ještě jsem pokecal s kamarádama s Olomouce, kteří mě ujistili, že je vše „ok“  a že můžu běžet dál. Ledovec jsem překonal bez obtíží a když jsem doběhl ke stanu, zjistil jsem neuvěřitelnou věc. 45 min z ERZ. JOHAN-HUTTE (3454m)  k STUDLHUTTE (2802m). Ostatní dorazili v rozmezí pár hodin. Než se setmělo, tak jsme s Vojtou a Šárkou vyběhli na malinký kopec a potmě s čelovkami jsme sbíhali dolů. Tohle mít tak na kameře, sjezdová videa hadra. A večer jsem si uvědomil, jaké riziko jsme zase podstoupili a euforie se mi rozlévala po celém těle. Dopili jsme rum, udělali menší bugr a do hajan. Spal jsem jako zabitý.

17.07.: Návrat začal trochu nešťastně. Zaspali jsme, a proto jsme museli pospíchat. Magda totiž musela do školy. Na LUCKNERHUTTE si Šárka dala pivo, to bodlo i díky tomu, že jsme museli dát oddech kvůli aklimatizaci. 15-20min  a už jsme pádili dolů. Cesta zpátky byla monotónní, byly asi 3 zastávky, žádný med, i když batohy se zmenšily a bylo citelně víc místa.

A co závěrem? Krásné místo, kde se 14 dní dovolené ztratí jako nic, vrchol není moc obtížný, ale ti lidé kolem dokáží pěkně člověku otrávit výstup. Je nutné se obrnit trpělivostí. Chaty a jejich zázemí nádherné, dokonce zdarma sušárna na STUDLHUTTE . Jako je u nás povinná Sněžka, tak v Rakousku je povinný Glossglockner a když výstup zvládne pětičlenná skupina studentů, z toho dva lehcí kardiaci a astmatici, máte na výstup i vy!!!!!

Adam, Vojta, Šárka, Pavel, Magda   (14.7.-17.7. 2004)

Grossglockner, Rakousko