Jak jsme zabloudili na Škrlatici

Den se se dnem sešel  a píše se sobota, 6.listopadu 2004. Všichni účastníci akce, tedy Radek a moje maličkost (Adam), sedíme na hlavním nádru v Ostravě. Probíráme co nás čeká a co si kdo nabalil do ranečku. Abych objasnil pojem raneček = batoh s váhou nad 27kg.

Nervozitu před akcí se snažíme zahnat lahváčema. Kupodivu po pár kouscích se nám to podaří. Kolem 7 hodiny večerní nasedáme do vlaku, směr Vídeň. Cesta nám ubíhá přirozeně rychle, postaraly se o to další plechy. Z Vídně máme dobrý spoj do „Vilachu“, kde už bohužel nemáme tolik štěstí a čekáme od tří do šesti ráno na vlak do Jesenice (SLO).

Čekání řešíme opět alkoholem. Vlakem do Jesenice je to, co by kamenem dohodil, za půl hodiny jsme byli tam. Nedělní atmosféra byla cítit na každém kroku. Ve ztichlé, až mrtvé Jesenici jsme se dlouho neohřáli. Jelo nám to asi za 3/4 hodiny a luxusním linkovým autobusem s 2 TV jsme se rázem ocitli v „Mojí Straně“. Pořád nažhaveni na akci jsme se pustili do 10 km, které nás dělily od Aljažova domu. Po pár ušlých kilometrech nás asfaltka, se sklonem místy až 25%, docela zchladila, ale ne tak  jako vodopád (Slap Peričnik), který jsme po cestě navšívili. Vodopád je 52 metry vysoký a horní kaskáda má dalších 16 metrů. Jedna z vychytávek tohoto vodopádu je, že se dá obejít i zezadu, takže vidíte masu vody, jak padá před vás a tříští se o skály.
Na tomto místě jsem provedl ranní hygienu, dal malou snídani, mezitím Radek udělal pár fotek a hurá zpět na asfaltku. Zbytek cesty byl víceméně monotónní, cestu nám zpestřoval nádherně modrý potok a sem tam vynořující se kopce z mlhy. U Aljažova domu padla malá svačinka a rozhodnutí, že máme dost času a zkusíme dorazit k Bivaku IV  v 1.980 m.n.m.! Počáteční nástup byl ubíjející, ale to je vždycky. Do toho začlo ještě sněžit. Když jsme dorazili do požadované výšky (podle Radkových hodinek), bivak nikde a k tomu jsem si všiml, asi 300 m od nás, skupinky lidí. Podle mapy žádná odbočka neměla být, a proto bylo jasné, že jsme si zašli. Hodili jsme lehký travers, ale stejně jsme pořádný kus sestoupili. Napojili jsme se zpátky na značku a pokračovali dál po ní. Radkovy hodinky zase ukazovaly výšku Bivaku IV a on zase nikde. Začalo se stmívat. Zkusili jsme se vrátit, jestli jsme to místo bivaku nepřešli. Zase nic. Horšilo se počasí. Docházely síly. „Poslední pokus“, řekl Radek. „A pak stavíme provizorku.“ Provizorku? Řekl jsme si v duchu, a kde, vždyť tady není ani kousek rovného místa bez kamení a kleče. Naštěstí se potvrdilo tušení, že nás hodinky celou dobu drží v omylu. Bivak jsme našli asi 100 výškových nad námi.

Bivak IV. Zvenčí vcelku obyčejný, obdélníková základna, kotvící ocelová lana, půlválcová střecha, šedá barva. Ale po otevření dvou částí dveří jsme se dostali do předsíňky, kde bylo nachystané dřevo a nářadí. A pak to přišlo, otevřeli jsme dveře a čekalo nás příjemné překvapení. Celý bivak byl obložený dřevem, dvouposchoďové postele byly pokryty matracemi a přikryty dekami. Určitě by se tady vyspalo deset i více lidí. Na stole připraveny svíčky. V rohu byla skříň, ve které bylo kafe a základní potraviny, hned kousek kamna. Celé to vytvářelo dojem, že jsme se vloupali do něčí soukromé chaty a ne do Bivaku IV. Fotografie na stěně nás ujistila, že jsme na správném místě. Pocit štěstí se rozléval do celého těla. Po tak náročném „dvoudni“ ani nebylo divu, že jsem hned po jídle vytuhl, i když jsem se domluvil s Radkem, že zabugrujem.

V pondělí ráno klasická rutina, rozpustit sníh na snídani, hygiena, zabalit batohy a hurá do akce. Přes noc napadlo asi 10 cm sněhu. Náš plán byl trochu smělý, ale ne nereálný. Po značce na druhou nejvyšší horu Slovinska, Škrlatici, zpět do sedla a odtud do údolí k chatě Pogačnikov dom. Když jsme byli připraveni na odchod a loučili jsme se s Bivakem IV, ani na vteřinu nás nenapadlo, že se tady vrátíme. Ono to bylo takhle: vyšli jsme po značce až k nástupu na Škrlatici. Cesta byla zajímavější, nebyla tak ubíjející jako výstup minulý den. Pod nástupem na Škrlatici byl obrovský kámen se šipkou nahoru. Tady jsme nechali batohy. Občerstvili jsme se a do 10 minut jsme vyšli směrem, kam ukazovala šipka. Viditelnost byla značně zhoršená a se stoupající výškou se ještě zhoršovala. Šli jsme k místu, kde se nám zdál nejlogičtější výstup. Podklad byl pod nohama suťovitý. Když jsme konečně dorazili pod stěnu, značku nebylo nikde vidět, tak jsme se domnívali, že bude třeba dál. Cesta zatím byla dobře lezitelná a neměli jsme problémy. Po nějaké době, když jsme přelezli i pár těžších míst, přišlo zjištění, že cesta dolů je nemyslitelná a více nebezpečnější, než cesta nahoru. Skála se začala přiostřovat. Hlavní problém byl, že teleskopické hůlky, které nám tolik pomáhaly nahoru přes suť, teď byly značně na obtíž. V jednom místě jsme se rozhodli hůlky navázat na smyčky, které jsme měli připravené na případné „ferraty“. Značně provizorní jištění se uplatnilo hned několikrát. Třeba, když v jednom exponovaném místě, kde nebylo jak se chytit a člověk se musel vzpírat nohama o protější namrzlou stěnu, a prakticky lezl po zádech, mi toto provizorium pomohlo jako sůl. A bylo toho víc. Za zmínku stojí travers čistě po rukách. Na nohy jaksi nezbylo, asi ve stovce nad zemí. Útrapy ve formě promrzlých rukou, Radkova průjmu a respektu z výšky jsme překonali a odměnou nám byl vrchol 2.740 m vysoké Škrlatice. Špatná viditelnost, vyčerpání ze zatím nejtěžšího lezení v mém životě a myšlenka na cestu zpět nás dlouho na vrcholu nezdržela. „Mysli“ tyčinka a po značce honem dolů. Cesta dolů nám připadala jako procházka růžovým sadem oproti tomu, co jsme podstoupili před pár okamžikay. Místy řetězy. Jenom jednou jsme si zašli, ale logika nás dovedla zpět na značku. U batohů jen malé zastavení. Čas se nám zase krátil. Vyšli jsme směrem na chatu Pogačnikov dom. Přes jedno sedlo nic náročného, ale únava se na mě podepsala a cítil jsem, že slábnu a ztrácím tempo. Pořád jsme se pohybovali na hřebenu a hledali značku k chatě, nic reálného na slezení se nenašlo. Slunce se začalo barvit do červena a opírat se do protějších stěn. Všechno dostalo snový nádech. Barvy na skalách se rychle měnily a já konečně přišel k jiným myšlenkám, než kontrolovat svoje rozpoležení. Tento okamžik netrval déle jak 15 minut, ale mě to připadalo jako hodiny. Rozhodnutí, vrátit se k bivaku, bylo na místě. Traverzem jsme se spustili dolů. Začalo se ukazovat, kdo jak na tom je fyzicky. Neměl jsem zrovna nejvhodnější obuv, ale to mě neomlouvá, že jsem se táhl jak smrad. Místy, kde bych za normálních okolností proběhl jak laňka, jsem padal. Mezitím Radek získával náskok a nutil mě přidat. Začalo se šeřit a zase jsem začal pochybovat o reálnosti myšlenky dorazit k Bivaku IV. Konečně se mi ukázal, radost v té chvíli ale nebyla na místě. Posledních 500 metrů bylo přímo smrtících.
Dorazil jsem do bivaku, shodil krysu ze zad a radostí jsme nevěděl co dřív. Po uklidnění jsem začal vařit, připravil si něco k jídlu a pak začala oslava žítí. Bugr byl, a to mi věřte, nadupaný. Karty, rádio a jiné kratochvíle nás udržely v bdělosti do půlnoci. Patnáct hodin spánku bylo tak akorát.

Úterý: Nejdříve jsem byl zklamaný, že jsme zaspali, ale když jsem se venku rozhlédl a viděl ty spousty sněhu, byl jsme rád. Celý den jsme tedy zabili v bivaku. Jídlo, karty, pyromanské hrátky, foťák. To byla jediná zábava. Není lehké sedět, když jste přijeli trekovat.

Další ráno jsem byl rozlámaný, ale to nic nezměnilo na faktu, že jsme konečně vyrazili ven. Sněhu bylo dost, vítr byl silný, ale zůstat na jednom místě nepřipadalo v úvahu. Brodění sněhem bylo zdlouhavé. Po pár hodinách jsme dorazili na hřeben. Nahoře byla nesnesitelná vánice. Silný vítr a sníh zapříčinil, že obočí a řasy jsem měl pokryté vrstvou ledu. Bloudění v tomto počasí bylo náročné. Nejprve vlevo, pak zas vpravo, zpět doleva. No prostě značka, co vedla k chatě, není k nalezení. Po akci, kdy Radek sklouzl na okraj skalní trhliny, jsem začal pochybovat. Pomohl jsem Radkovi hůlkou. Sešli jsme níž, kde byl vítr snesitelnější, ale jako předchozí dny nám scházel čas. Moje úvahy o stanu mi Radek vyvrátil. Cesta k Bivaku IV nebyla snadná. Štěstí, že Radek má dobře vycvičený smysl pro orientaci. Bivak nás přivítal sněhem zcela zasypanými dveřmi. A stejně jako předchozí dny přišel na řadu big bugr.

Další den se počasí umoudřilo. Obloha se protrhala a dokonce svítilo sluníčko. Problém byl v tom, že když se opřelo do sněhu a oteplilo se, sníh začal těžknout. Proto se začaly uvolňovat laviny a jejich hukot nás zahnal dolů do údolí. Sestup nebyl snadný, brodění se sněhem (místy téměř po ramena) nebylo nejsnadnější a orientace bez značek taky nebyla lehká. Dostali jsme se do místa, kde bylo nutné skočit 2 metry na skálu a z ní další 2 metry do prašanu. Adrenalinová záležitost. V údolí u Aljažova domu jsme byli v jednu hodinu odpoledne. Domů se nám nechtělo. Přišlo ubytování pod stříškou místní kůlny. Zima nám znepříjemňovala pobyt. Oheň by byl nářez, řekl jsem si a začal jsem realizovat dřevo. Kůlna, která neměla zdi, ale laťky vzdálené přesně tak, že se tam vešla ruka, byla plná dřeva. Rukama jsem si podal drobné klacíky a těmi jsem dosáhl na další klacky. Radek se taky připojil. Vychytal to, jak jen mohl, dřívky si podal ocelové hrábě a s těmi vytahování šlo jako po drátkách. Povedlo se a my se vyhřívali u ohníčku a sušili se.

Probuzení do dalšího dne. Počasí přesně jaké jsme očekávali :o(  Zabalit se a směr vlak! Po pěti kilometrech jsme došli k prvnímu obydlenému domečku, kde se nám dostalo vřelého přivítání. Místní domorodec nám rozdal pohlednice a ujistil nás, že jsme dobří blázni, v tomhle počasí se pohybovat na horách. Vyvrcholením našeho setkání bylo, když nám zajistil odvoz až do Mojstrany. Jeep Cherokee ještě smrděl tovární linkou. Vysadili nás přímo u obchodu. Návrat do civilizace byl překvapivě příjemný, asi to bylo vínem, které jsme si koupili, aby nám uteklo čekání na bus do Jesenice. V Jesenici jsme měli víc času a zkrátili jsme si ho v nádražní resturaci Loko-pub. Jedno pivo = 3 hodiny. Životní výkon!  Ne, že bych neměl chuť na další, ale moje peněženka říkala ne!

Cesta domů byla agónie. Největší zásek byl ve Vídni, kde jsme čekali od 23 hodin do 6.30 na nádraží. Než jsme si ustlali přímo v hale, stihli nás v nedalekém parčíku  prolustrovat policisté a doporučili nám jiné místo ke spaní.

Co k téhle akci závěrem? Akce byla, adrenalin byl, krajní situace byly, sranda byla, bugr byl, ale můj návrat do téhle části Julských Alp je nevyhnutelný. Jeden kopec v počasí, které jsme měli , je také úspěch, ale chci poznat víc!!!

Adek, Radek    (7.11.-12.11. 2004)

Julské Alpy, Škrlatica, Slovinsko