Jako každý rok jsme s Radkom vymýšlali. A málem jsme porušili slovenskou hegemonii. Ale nestalo se tak. Radko přišel s plánem určeným pro Supermany… i Chrenko souhlasil. Pět dní na Nízké Tatry a Velkou Fatru. Jak říkám, ten Radko je blázen a Chrenko taky.

Prohnat Hráška a Potkánka po tých slovenských chrbátách, to byl sen. Sen o tlačence, potu, smradu, klení, házení flint do žita, zříkání se dalších akcí, přilepených mouchách na čele, ale taky o nádherném bikingu a neskutečných stavech blaženosti. To jen tak na úvod do problematiky, protože jinak co se mohlo na začátku posrat, posralo se. Z už tak šibeničního času pěti dní, nám časoprostor ubral ještě 1 den, takže akce se vmáčkla do čtyř dnů. Dále vlak, který jsme měli naplánovaný nebral kola. A ten který bral, jel o 4 hodiny později, navíc měl 30 minut zpoždění a tzn. že nám navazující vlak v Margecanech, co? UJEL. Ať žijou České dráhy. Viva! Další vlak až za 2 hodiny. Jo, aby to mělo grády, tak mi už na nádru v Ova prdnul velbloudívak. Z Margecan jsme se tedy rozhodli jet směrem na Červenou Skálu, odkud jsme měli vyrážet na Královu Holu. Po cestě jsme potkali draka Inglíšmena, co jel na kole z Prahy přes Olomouc a tady Slováky do Maďarska. Pak jsme to z Helcmanovcí struhli vlakem do Red Rock. Pak už v sedle přes Šumiac na Kralovu Holu (1.946 m.n.m.). Nevyspaní a s báglíky na zádech jsme byli nuceni ty naše oře nahoru i tlačit. K vysílači jsme dorazili kolem půl osmé. Už jsme se těšili na sqělé spaní. Na Stredné Holi jsme potkali česko-slovenský pár. Dostali jsme tip na bivak a k dobru historku, kterak nějakou partičku chytla bouřka na hřebeni a dřepěli 4 hodiny pod jednou pláštěnkou. Podívali jsme se na nebe, pak na sebe a usmáli se. Na obloze hvězdy. Sjeli jsme za šera k bivaku. Našli ještě jeden lepší. A těšili se jak se vyspíme. In da Bambusa a 1KG Bag, bylo moc fajn, umocnili to rádiem „Bača“ a hltem meruňky a za chvíli jsme byli tuzí. Plesk, plesk, plééééééééééééésk. Vzbudil jsem se jak mi do xichtu padaly kroupy a nad hlavama nám lítaly blesky a do toho fičela docela slušná vichřice. Zakřičel jsem na Radka jestli spí. Nespal. :o)  Během pár minut jsem ležel v lázni a s pocitem solidní nejistoty, že to vůbec někdy skončí. Byla mi taková klemra, že jsem moh bradou rozklepávat  nejtek. Naštěstí po 15 minutách aspoň vynechaly ty kroupy. Pak se pekelné divadlo přestěhovalo jinam. Bylo kolem 1 v noci. Super. Mokro ve spacáku, do rána daleko. Nějak jsme to probděli až do páté ráno, kdy jsme usnuli aspoň na hoďku.

Ráno jsme si nabáglovali všechny hadry, vylili vodu z foťáku a vyrazili na Orlovou (1.840 m.n.m.), abychom vyvěsili „vlajku“ a všechno usušili. Doběhli nás 2 týpci, optali se jaká byla noc. :o)  Pak pokračovali dál. I když totálně nevyspaní (Supermani nemusí spát), osedlali jsme ty hebla a kalili jsme si to na Bartkovu horu (1.790 m.n.m.). Poryl jsem přilbou trochu místní hlíny. Tak krásně to fičelo. Za to všechna ta námaha stála. Do Ždiarského sedla (1.473 m.n.m.) jsme si to prděli excelentně. Pak na útulňu Andrejcová (1.519 m.n.m.) a kousek za tím začala mastná tlačenka. Belhal jsem se s pocitem, že za každým stromkem lehnu a musím se vyspat. Do toho ta kleč. Kdysi jsme tu disciplínu  s  Radkom nazvali klečotrekking, teď klečobiking. Pak do sedla Priehybka (1.468 m.n.m.), ale špicovní singláč s vychutnávkama. Radko šel pro vodu. Zalehl jsem, že na něj počkám a hnedle jsem vytuh. Aspoň chvilku. Pak jsme do sebe narvali amarouny, jelikož nás čekal kopec jako kráva (Velka Vápenica – 1.691 m.n.m.). Celou cestu jsem si v duchu kvedlal jak kolovrátek: „Mám plno energie, mám plno energie!“. Docela jsem se oblaf a tu mrchu kopec vyšel docela svižně. Z Velké Vápenice božííí. Na začátku jsme minuli rodinku Maďarů, co asi potkali marťany. Pak Radko jeden kotrmelec, při kterém si vpletl haxnu do Hráška. Když jsem ho doloval, trochu jsem mu přitížil, ale kdo mu říkal, aby se tam vmotal tak rafinovaně. A o pár metrů dál si už pořídil apartní důlek do kolena. Moc mu tam slušely hlavně mouchy, co si tam dávaly sraz. A nakonec se cesta začínala měnit v těžko prostupnou, natož jetelnou. Spodní část je samý polom. Byl pátek, v hlavě kovali, co kovali, bušili kovaříci, že v sedle Priehyba už jedině dolů. Šlo jim to. Do Helpy, místo na Čertovici. S radostí a nohou politou meruňkovicí jsme se spustili dolů. Krásná jízda, ještě dole jsme dali náklaďák plný dřeva a ve vesnici rychle do hospy na čepovanou kofolu a pořádný žvanec. Pivo by nás složilo, vedra jak blázen a Supermaní síla skoro na nule. Přikodrcali jsme se na místní train, co nás měl přiblížit do BruceNo (čti Brus to nebyl, slovensky Brusno). A než vlak jel, tak jsme smočili svoje bodýčka v Hroníku.  Z Brusna jsme šlapali do Moštenice. Ještě jsme po cestě zastavili na výborný bořšč a dvě piva, to už byl večír a už jsme se viděli zas někde ve spacáku jak zařezáváme. Jenže jsme prošlápli vesnicí a za tmy šlapali dál. Ejhle, ono to šlo, po vedru ani památky. Potkali jsme lidi, co nás nasměrovali na Kaliště, že se tam dá přespat. Že tam je přístřešek s ohrádkou, kdyby přišel Méďa Béďa. Hezká boudička to byla. Posilnili jsme se na noc, pustili Radio Fun a vpluli do říše snů. Konečně vyspaní.

Vzbudili jsme se, dali do cajku a mrkli na Kaliště. Pak jsme podle mapy měli vybranou sqelou cestu, abychom se nenadřeli. Byl tam po louce nádherný sjezd a v euforii jsme se střídali co 2 minutky a fotili se a užívali si to. Mezi výkřiky si Chrenko the Navigator nějak zapoměl uvědomit na co je rozcestník a jako OBVYKLE jsme si zajeli někde do řiti. Tedy do Balážova. Taky to tam pěkně jelo. Dole jsem musel trochu poštelovat Potkánka a pak vzhůru na sedlo Horný Štúrec (1.000 m.n.m.). Opět vedro a byli jsme rádi, že to pak už jen tlačíme. Odtamtud jsme to řízli po zajímavém úseku  na Dolný Šturec (920 m.n.m.).  Mor Ho! To jsme museli vidět. Krásný travers až po Lúčky pod Jel. skalou. Pak střih a šup na singl, docela nepřistupné. Až k bunkru Mor Ho! Za bunkrem jsem to prvně postavil na přední, to jsem ustál, ale následný dopad přímo na kotník nebyl vůbec ok. A pak už to zase jelo krásně až do Starých hor, kde už to známe. Jen nějaký mrmel pohodil na parkingu připínáček a ten se celý šťastný vmáčkl do Hráškovy pneušky. Ta to nedala a upustila. Pak jse šli k Vočkovi a pořídíli si 2 vypečené klobásy. A přes Tureckou jsme to mastili na hřeben. Nečekali jsme, že to půjde tak hladce. Zase jsme se opájeli vlastním božstvím. A takto jsme dorazili na Križnou (1.574 m.n.m.). Odtamtud to nádherně svištělo přes Frčkov (1.586 m.n.m.) na Ostredok (1.592 m.n.m.) za krásného západu slunce. Tam  jsme potkali ještě týpka, co nějak nevěděl asi kde je. Tak jsme mu poradili a sami se v šeru spustili k salaši pod Suchým vrchom. V závěru jsem už neviděl skoro nic, jen oheň u salaše. Na salaši veselo, asi 10 lidí, mimo jiné týpci z HK. Tak jsme se nějak připosunuli k ohni, sežrali Vočka’s klobasa a pak jsme totálně vyčerpaní usnuli. V noci přišli ještě 3 týpci.

V noci bylo docela teplo. Radek ráno vstal chtěl si dát zbytek klobásy, ale zjistil, že se mu do ní pustili myšky hrabalky. Tak jsme se dali do kupy a vyrazili na Ploskou (1.532 m.n.m.), kde jsem musel ulevit svým střevíčkům (si vozím taneční). Dolů to byla řežba. Mňamka. Prostě krása! Dál se střídaly božské úseky s trochu protivnými a taky ještě protivnějšími, ale věděli jsme že nás odměna nemine. Rakytov jsme objeli a pak jsme si to štrádovali až k horskému hotelu Smrekovica. Ještě jsem měl nehodu s řetízkáčem na biku. I když mám rychlospojky, vypadl mi pak z rozpojeného řetězu takový ten malý blbec a museli jsme to přenýtovat. Pokračovali jsme. Sjezd k hotelu patřil k těm sqělým. A pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Tuhle část jsme si už předtím omrkli při přechodu a moc jsme se na ní těšili. A závěrečný single? To se snad ani popsat nedá. To byly technické vychutnávky, Potkánek s Hráškem výskali, lištičky skotačily, očka zářila! Nádherná trasa. Přesně načasované. Do Ružomberoku jsme dojeli plní nadšení. Train nám  jel o chvílu. A tak skončila o5 veleúspěšná Supermanovská mise.

Chrenko, Radko     (23.8.-26.8. 2007)

Králova Hola, Nízké Tatry, Ostredok, Velká Fatra