Leogang nebo rumunské hory? Lanovkou do kopců nebo kolo na zádech? Krásné počasí nebo deště, bouřky a slejváky? Schválně, co by jste si vybrali vy? Taky variantu číslo dvě? Vidíte a proto nás to baví!!!

K naší zábavné východní dvojce se přidal Adam, švihák kanadský. Po ukrajinské degustaci jsme byli natěšeni jak batolata na mlíko. Srazil jsem Radkovi hřebínek a jeho prvotní plán Fagaraš jsem mu zatrhnul hned zpočátku a společná volba padla na Maramureš. S mapami to bylo vždycky v Rumunsku všelijaké, ale je doba strýčka Gůgla, tak co bychom panikařili. Jakési podklady Radko našel a Adam že vezme káru. Já zase pro Adama zajistil bajsikl.Sobota večer a už na mě troubí velká voda. Jedém! Ještě jsem nebyl zbalený. Ale dali jsme to do cajku a vydali se na cestu. Cesta ubíhala docela dobře, pěkně se mi spalo, vzbudila mě věta: „Bude to dvacať euro, pán vodič!“. A pak jsme trošku kličkovali po Slovensku, až mi strčili volant do ruky. Tak jsem se s ním prokroutil až na hranice, letmá kontrola a voilá JSME TAM… Rumunsko! Adam vzpoměl, že třeba mít kártu do auta, tak jsme hned za hranicema nahodili rumunský přízvuk a vyměnili lováky a sehnali kartu. Pak jsem dělal, že za volantem nespím, stejně jsem to předal ještě Adamovi a hodil pořádný chrněc. Ještě stojí za zmíňku Terminátoří odhad Radka a na centimetry přesně odhadnutých 6 kilometrů (bližší informace ale podávám na přání, jelikož to je tak na jeden celý odstavec). Pak to kluci kroutili taky nějak pořád dokola, až našli tu správnou vesnici Barsana. Hledali jsme místo, kde necháme parklý vůz a nakonec sličná dievočka na zápraží a ještě uměla anglicky. Super, slovo dalo slovo, auto nacouvalo do dvora a bylo to!

Nachystali jsme se a vyrazili směrem do Bistre. Ubíhalo to parádně, vedro jak v peci, vidíme studňu. Adam tasí pivo, k nám se blíží domorodec. Rumun s tričkem Germany. Hodíme řeč o záplavách a on „máte určitě hlad dám vám bryndzu“. Podíváme se na sebe, pak na něj a je nám jasné, že prostě jít musíme. Vlezem k němu do domku, a to je SMRAAAAAAAD jako prase. Drsně „zařízený“ bejvák. Vytasí slivovici a po půlce smrad zmizel. Dokola cpe Radkovi nebo Adamovi velkou vydlabanou maxilžíci. Ani jeden to nechce, při představě jak jim to čouhá z báglu :o) Pak nám každému pro změnu přinesl beraní rohy, ale ty zas vypadají nechutně. Nakonec se vyvlečem z té bryndzy a uháníme dál do hor. Supíme to, co to dá, v dálce se ozývají hromy. Při sešupu nás chytne drsný slejvák, jedu dolů, nevím kam a zajedu pod střechu. Dáváme sváču a přijde děda v rumunských adidách. Dáme zase „řeč“ a jelikož přestalo pršet, jedeme zpět, odkud jsme přijeli a pokračuejeme směr Bistra. S pivním mezipřistáním nakonec Bistra na dosah. Hned ve vesnici potkáváme partičku mladých a jeden z nich válí englicky jako starý mazák, tak nám vše vysvětluje, kde co a jak. Prudí kolem nás místní policemani, hrajou si na ostrý hochy, my jim to nebaštíme. Jedem omrknout terén a na mostě týpek, co pracuje v Brně. Pak jdem navštívit místní hospůdku a tam zase hodíme řeč s půlkou vesnice. Sedáme na kola a jedeme se „ubytovat“. U železničního přejezdu je epesní budečka. Otevírám dveře a zatím se otevřou i druhé dveře. Železničář. Ale nechá nás spát ve druhé kukaňce. A my že přijdem na přátelskou návštěvu. Měl vychytaný blechy a budíky na hlídání času a taky výborně zapojenou elektriku skrzeva hřebík a když pustil rádio zhaslo světlo a naopak. Hustý. No srandy hromada. O půlnoci jsme zvedli kotvy a on za půl hodiny spustil závory. Vlaky nikoho nezabily, tak to ustál tu naši slivovici!

Ráno jsme vyhupsli ven a hygiena a zas na kola, hurá do hor. Jedem a vidíme, hele blízko hranice s Ukrajinou, to už bude kousek. Vedro Gonzalés a všichni se topíme ve vlastní šťávě. Vybíráme luxusní místo na sluníčku u potůčku a „šipka rovnou do vody“. Koupačka a zas do pedálů. Šichta do kopce neskutečná. Měníme troje plíce. Podotýkám, jsme na značce, po které nám ukazovali ať jedeme. Jediná značka v okolí. Najednou ale vede prudce dolů. Dáváme to, paráda, ale nějak se nám to nezdá. Tak se vracíme do kopce zpátky a dle našeho uvážení směřujeme na Pop Ivan. Dostaneme se do hustého lesíku a po značce ani památky, cesta skončila a my jsme zase nasměrovaní cestou dolů. To je guláš!!! Sedíme někde v Rumunsku na horách, 4 mapy v ruce – každá ukazuje něco jiného, vedro jak sviňa, každý plantá tu svoji písničku, totální nechuť se plahočit nahoru a zase dolu, když nevím kde. Morál? Ztraceno v překladu. Po patnácti minutách se nakonec rozhodujeme, pro jednu cestu, světe div se, zase do kopce. To už ale není vůbec jízda, kola se přestěhovaly na hřbet a my v neskutečném vedru a drsném krpálu jdeme zas na Pop Ivan. Přelézáme spadlé stromy, odháníme bzučivo, chlastáme litry vody a je nám fajn. Ty vole na kole, ale cesta skončila a nahoru už jen ostružiním a vypadá to na dobré 2 kilásky na horizont. To už se blížil večer. I vylezl Jeníček na kámen a rozhlíží se. Radek ve funkci Jeníčka vyhořel a Adam ze země říká: „Hele, salaš!“ No ufff. Míříme si to k ní. Naše lýtka vítají místní psíci. Hafají, ale nekoušou. Přijdeme k salaši a tam mladý klučina se uhihňává a ukazuje, kde je šefko. Ten podojil a říká, Pop Ivan tak 3 hodiny. No nic, zůstaváme na salaši, dneska jsme úplně v háji. Jdeme ještě na kopec omrknout co a jak. Vidíme „Pop Ivan“ a jdeme dolů. Dáme naši večeři a týpci přijdou a nabídnou nám ovčí sýr a mlíčko. No nedejte si. Ustelou nám v salaši a spíme až do rána.

Ráno týpek míchá cosi v kotli, opět snídaně u Tiffanyho a bajky na záda. Kolem samá mlha. Vidíme tak na 30 metrů. Vyznáme se. Nebo si to aspoň myslíme. Hřeben. Hranice s Ukrajinou. Vše sedí. Pop Ivan nikde. Tak se přehoupnem za hřeben na Ukrajinu a jedeme po jakési cestě. Opět vidíme „Pop Ivan“. Chvílemi jsem měl pocit, že je to vymyšlená hora či jakási fata morgana. Super je přímo nad námi. Mapy mlčí. Protože pořád každá z nich ukazuje něco jiného. Cesta na vrchol nikde, tak prostě to struhnem nějak nahoru. Zase bajky na zádech a drsný kopec. Blíží se bouřka. Šlehá to zatím jen v údolí. Jdeme na vrchol. Jsme drsní. Začíná pršet, malé kroupičky a vidíme uplné hovno a střílí to někde kolem nás. Jsme nahoře. Pop Ivan nikde. Tak to jsme zase v pasti. No nic, jdeme dál po hřebeni. JDEME, protože těch 20 metrů co se dá jet, to je zázrak. Kola, záda, mokro, super. V mysli mi probíhá scéna: Leogang, lanovka, malý baťůžek a epesní jízda dolů. Sem tam nějaká skalka, zavolám Dreslerovi, že to by bylo pro něj. Jen se leje. Cítím jak mi po hrudi stéká solidní potok. Radek zas že nevidí, že mu teče voda po bulvách. Adam byl ticho. Musel jsem se hecnout a jít vepředu sám, protože bych byl sprostý. Tak jsem byl sprostý a nikdo to nevěděl. Zafoukal silnější vítr a před náma POP IVAN. Říkám si, to už tady bylo, mě neoblafneš. Jdu dál, kolo krásně tlačí do krku (největší vychytávka je, když nadhazuješ kolo na záda, tak šlapátkem do zad) a já dělám, jako že nic. Kluci někde za mnou, sem tam je zahlídnu. Vypadají štastně. Přijdu na vrchol, nikde žádný popis. Tak si říkám, ale na větší hoře jsme tady nebyli, tak Pop Ivan. To už je zase drsná mlha. Je mi vážně zima, tak tančím. Krásně. Musím se převlíct, to se nedá. Za 10 minut je tu Radko. Fotíme se a radujeme. Mlha a zima. Adam. Zase se fotíme. Teď už jen dolů. Že! Jedeme dolů! Dojedeme do sedla a kam dál? Struhnem to rovnou dolů. Vážení takto se pasou ovce na kolech. Přesřídítkadržka několikrát. Zastavujeme a přestávka. Pak se vydáváme dál. Trošku do kopce, ale cesta traverzuje, tak je to v poho, dokonce jedeme krásnou cestou a v žilách koluje nadšení. Konec cesty. Cože? Před náme krpál a skály. To není možné. Psychicky to do kopce už nedáváme. Tak travnatým žlabem rovnou do údolí. Ale to je krpál, že máme co dělat abychom to šli natož jeli. Adam pořád na řiti, ty tenisky totiž nebyl dobrý nápad. Z cesty co se nedala ani skoro jít se stala nakonec cesta co se nedala pomalu ani slézt. Pod náma díra jak do pekla. Kola v ruce a kameny začaly létat. Takových 100 výškových vidím pod sebou potok, údolí. Jen se k němu nějak prodrat. Nakonec sem dole první, a už jen skrze maliní. Otočím se, ať se radostně podělím o tu novinu, něco na mě huklo, instinktivně uhnu hlavou a kolem mě žubr jak pěst. No to bylo o fous. Maliní nemaliní, ať jsem z dosahu. Sundávám bágl a kluci jsou tady taky raz dva. Kolem potoku a přes potok a nesem, jedem, brodíme, tma se blíží. Nakonec najdeme suprovní staveníčko, šup do něj, oheň a spát.

Mechanici od Forda. Ladíme kola po úrazech, co utrpěly a do vesnice to jede skvěle. Ve vesnici snídaně, pivo. Pak narazíme na cestu, co jsme chtěli jet a pokračujeme už dle rozpisu. Jede to pěkně, i když asfalt. V poledne dáme oběd, snědli jsme totálně všechno. Ještě si k nám přisedl učitel historie a zbytečně si to komplikoval tu domluvu, my mu rozuměli, on měl pocit, že beztak ne. Ale zasmáli jsme se. A jeli dál. Koštulíky po cestě, mají to tam vážně pěkný. Nakonec jsme se rozhodli ještě za jedním a že bude večer opékačka. V krámě jsme nakoupili žebra a chleba a plno dalších blbin a jeli ke kostelu a ještě dál, až jsme našli výborné místečko. Zase nás uvítali lýtkoví pejsci a tak jsme se radši šli zeptat, jestli tam můžeme přespat. Uvítala nás rumunská mamina s dětma a že můžeme. Pejsci se sklidnili, půjčila nám ještě kotlík a rošt a ukázala živou vodu. Děcka naklusala a bylo zase veselo, samé focení a kluk jak dostal žvýkačku, no ten byl v sedmém nebi. Kolem půlnoci jsme už byli zase unaveni a usnuli. Jsem se vzbudil několikrát v noci. Jednou, jak se vrátil pantáta a pustil koně na pastvu a ten se Adamovi procházel kopejtkama kolem hlavy a pak jak si ti ořeši mysleli, že nás poštěkaj. Dal jsem mu dvě vlákna a zaběh do díry!

Ráno jsme se rozloučili, ještě nám nalili do kbelíku živou vodu, tak jsme si umyli lokty a kolena a jsme bez revma. Dál jen monastýry všeho druhu, až se mi točila z toho hlava. Melouneček a sodovčička. Bonbónek od cesty. Už jsme asi vypadali zašle :o) Nakonec jsme dorazili zpět do Barsany. Maria tam nebyla, ale její mamina nás poznala, tak nás pustili, hodil jsem řeč s bábrlí a dorazila i ta Maria, tak jsme se převlékli a otevřeli Ostravar a nasedli do káry a nějak nám bylo smutno. Zdolali jsme Pop Ivan! Tak jsme sjeli ještě do solných lázní, paráda. Završili jsme to místním obědem, z kterého jsem se vzpamatovával ještě na Coloursech. Sjeli jsme na legrační hřbitov a tam nasekali fotek hromadu. Pak jsme to spustili směrem domů a bylo po … srandě!

Toto bylo už moc, ale stejně.  Prostě DEAD POXK!!!

Chrenko, Radko, Adek     (5.7.- 9.7. 2009)

Barsana, Maramureš, Pop Ivan, Rumunsko