Mohlo by se to jmenovat ‚Red Hot Chilli vrchy‘ nebo taky ‚Tatranský cyborg‘, protože mě po tom nohy pálily a bolely úplně stejně jako po tom beskydským, ale nakonec prostě a jednoduše ‚Červený vrchy‘, protože takový zkrátka byly…

Počasí se po dlouhý době umoudřilo, babí léto dorazilo, volnej víkend… taková šance se neodmítá! Jet na Štrůdl, nebo lozit u Brnčálky? Nakonec volba padla na můj dávnej plán… přechod Červenejch vrchů sólo! Chtěl se přidat Péťa, ale nakonec mu to nevyšlo, takže to taky sólo bylo… a pořádný! Nočním vlakem do Lipťáku, za 40min bus do Pribylina-Zruby aka Podbánské a v 6:50 už šlapu Kamenistou dolinou nahoru do Pyšného sedla. Prostředí jako dělaný pro medvědy. A taky že jo! Už se na mě jeden směje z cedule ‚medvědí teritorium’… a sakra. Trochu přidám do kroku a často se rozhlížím. Ty sluchátka v uších zrovna jistoty nepřidaj :o) Nějak se nemůžu dostat do tempa. Nohy se plantaj, hlava taky. Po 1,5 hod jsem už kus nad lesem, sedám na osluněnej palouček a dám oddych. Jsem ňákej bez energie, a tak dám sváču a otevřu si ten ‚nejkrutější energy drink ve vesmíru‘ :o) Nevím, esli to vážně tak fungovalo, ale v 11 hodin jsem znova zpátky v Pyšném sedle a za sebou zdolanej nejvyšší vrchol Roháčů… Bystrá (2.248 m)! Na chvilku spočnu, sundám boty, namažu nos a zírám na prolítajícího orla… wow! Směrem na Červené vrchy je závěr hřebene Západních Tater uzavřenej, ale vyšlapanej chodník a dvojice Slováků mě přesvědčí, abych spáchal zločin :o) Jeden z nich mi připadá od pohledu jako ostřílenej horal, nese bágl sobě i tomu druhýmu, kterej se ohýbá k zemi, páč mu na krku visí kanón jako z dob Napoleona a furt něco fotí. Na Velké Kamenisté je docházím. Z borca se vyklube horský vůdce, kterej doprovází ňákýho fotografa, co chce úlovky do svý publikace. Prozřetelně s ním dávám řeč… je v poho, a tak ani nechce vidět tu průkazku horolezce kterou ‚jasně‘ mám :o) Loučíme se a já rychle mažu zakázaným územím dál. Krpál dolů, potom traverz, ještě jeden a přicházím do nádhernýho Smrečinského sedla, kde dávám pauzu na oběd… božskej klid a skvělej výhled na Liptovský kopy. Nejradši bych to tu zapích‘ a spal, ale času je dost a chci dojít eště dál! Je vcelku horko, tak i lehký stoupání na Polskou Tomanovou dává zabrat… hlava se motá, občas si zívnu a začínám cítit dehydrataci. Litr a půl minerálky je už skoro dopitej a pochybuju, že tady na hřebeni doberu vodu… to jsem zase pokadil tohleto :o) Nepříjemnej krpál do Tomanovského sedla, kde dávám další krátkou pauzu. Co já bych dal za vodu!!! Sestoupit desítky výškovejch metrů k plesu, na to už nemám. Hltnu dva loky z posledních zásob a vzhůru hodně nepříjemnou kosodřevinou. Nemá to konce. Zas ňákej předvrchol a přede mnou hradba skalek. Naštěstí to pěšina traverzuje doprava. Sem někde pod Temniakem. Mám fakt dost, ten krpál nahoru už nedám. Zkouším to traverzovat a jemně stoupat na hřeben Červených vrchů. Vidím, jak dva týpci začínaj‘ ze hřebene poklusávat dolů. Asi chtěli jít tam, odkud přicházím, říkám si a díky mě už ví kudy. Jdu pořád svůj traverz, otočím se a borci furt klušou za mnou. Jeden přímo, druhý si mě nadbíhá vrchem. V mým blouznění mi to nedojde… čekám na ně, abych jim poradil cestu. A je to tady… Tatranská ochrana prírody… bla bla bla…! Bla bla bla dělám i já, protože jsem tak vysušenej, že ani mluvit nemůžu :o) Prej my na Vás voláme a vy nic! Tak to sorry, mám v uších Hřebíky přece :o) A tak mě klucí, pod pohrůžkou zastřelení jako svištího pytláka, okrádaj‘ o 10 Euro a přikážou jít přímo na hřeben… blázni, klidně by mě tady nechali umřít žízní :o) A tak jdu a jdu a za dva sluneční oběhy jsem na Malolučniaku. Nejraděj bych tady sebou švihnul, ale pomalu začíná zapadat slunce, vítr je nějak moc vlezlej a studenej a navíc ti dva v terénu… no raději se eště hecnu! Přivobleču se a jdu. V jednom ze sedel je parádní velká louže… tý jo, to by se dalo i převařit. Hledám místo na bivak… i to tady je. Shazuju bágl, šteluju se, ale nakonec si řikám, že ten Kasprův vrch nevypadá zase tak daleko, světlo eště chvilku bude a tam určitě mají vodu a možná i nějaký občerstvení a třeba mě i nechají přespat někde pod střechou!?! Zase bágl na záda, špalík čokolády a jdu! No, vono se to kousek jenom zdálo… za zatáčkou je další zatáčka, pak eště jedna a pak už sem to ani nepočítal, páč už sem šel půl hodiny po tmě a furt nic. Míjel jsem taky ňáký zoufalce, co se snažili na hřebenu v tom větru postavit stan a něco uvařit a šlapal jak mátoha dál. Před očima kaleidoskop. Soustředil sem se na každej došlap a neměl sílu ani vytahovat čelovku! Po ňáký době sem dorazil na Kasprův vrch… bylo něco před osmou večer. U stanice lanovky postával klučík s kobietkou, Poláci. Nějak sem zašveholil něco o vodě a spaní, moc mi nerozuměli a posílali mě na chatu Murowaniec. Tak to ne, já budu spát tady… jenom tu vodu potřebuju!. Tak to jo, už mi rozuměli a že prej maj‘ všecko… i víno a pívo. Ne díky, jenom tu vodu, musím si uvařit! Tak mi ji donesli, já si uvařil, přivoblík se a bylo mi fajn. Pořád se mě ptali, esli sem oukej, esli něco nepotřebuju, esli nechci jídlo, chleba… né, všechno mám, koukni :o) Oni že spěj v budově lanovky, páč tam kluk dělá. Já že si ustelu tady někde v závětří a fikaně sem si začal v tom větru nafukovat karošku. Po očku sem viděl, jak to vykládaj‘ uvnitř lanovkáři, kterej hnedle jak slyšel, že sem šel 13 hodin, vyšel ven a nabíd‘ mi nocleh vevnitř. Já nelenil, posbíral věci a šup do tepla… plán vyšel :o) A to sem měl v rukávu eště jeden triumf… jim sem ho neřek’, ale Vám ho řeknu… já totiž z pátku na sobotu vůbec nespal!!! Tak proto to moje loudání a motolice… i když těch posledních několik hodin bez vody tomu taky nepřidalo!! No nic… lanovkáři sem dal jenom občanku, že mi ji ráno vrátí, popřáli mi dobrou noc a já byl happy! Jedinou nevýhodu to mělo… musel sem ráno v 6 vypadnout!!!
Už sem se kupodivu vzbudil o půl druhý v noci… spocenej jak prase a do rána se furt tak nějak převaloval. Před šestou sem vstal a jako krtek se začal pomalu balit. Lanovkář mi eště doplnil vodu a já v 6:10 vyrazil. Venku lehce foukalo, ale bylo příjemně a právě začlo svítat. Šlapal sem si to po hřebeni a vzpomínal, jak sem tudy v dubnu sněžnicoval. Koukám a na zemi leží funglnová plná flaška s vodou… tos nemohla ležet včera večer někde jinde, provokatérko?!? Za chvíli jsem pod Svinicí a začínám prudce stoupat. Po chvíli trochu zledovatělej traverz jižní stěnou, závěrečnej výšvih a v 8:10 už snídám na prvním výrazným vrcholu Vysokých Tater… Svinica (2.301 m)! Po 10i min mi začínaj mrznout prsty, tak jdu dolů. Nohy po včerejšku parádně bolí, sestup mi dává dost zabrat! Eště omrknu, kudy se tak asi dostanu nejrychlejc do Koprový doliny… vykoumáno, jdu na to! Po pár řetězech a kramlích sem v sedle Zawrat, seběhnu k Wolímu Oku a plahočím se dál… přes Hladké sedlo do sedla Závory. Tady eště koketuju, že bych zdolal vrch Tichý (1.980 m), ale vzdávám to… kdyby měl o 4m míň tak možná, ale takhle chyběla motivace :o) Teď už mě čekal jenom sestup. Za 5 hodin mi jede z Podbánského bus… to bych měl stihnout! Následuje sestup Kobylí dolinou. Zvlášť její závěr byl při slunečným podzimním počasí pohádkovej. Měl sem nutkání se tam vyvalit a nechat se klidně sežrat medvědem, ale to bych ten bus asi vážně nestih‘, což by mě teda dost štvalo :o) Pokračuju… už mi zbejvaj ňáký 3 hoďky šmatlání Koprovkou. Cestou mrknu na Kmeťov vodopád, kterej mile překvapil a dál trpím tu monotónní cestu. V Podbánském mám cca hoďku a půl čas. Vegetím na trávě, sundavám boty a vařím si… veget! S předstihem se balím a čekám na bus. Sice tu není žádná značka zastávky, ale včera mě tu společně s více lidma vysadil, tak to beru jako zastávku. Najednou kolem projíždí bus a ani nepřibrzdí! Se zblázním asi!!! Von mi snad nakonec ujel!?! Za 50 min jede vlak, musím jednat! Jdu asi 100m na hlavní cestu, že budu stopovat… tam kus dál stojí můj bus. Utíkám, co mi bolavý pahýly dovolí… nemusím, stojí tam fronta lidí. Tak frajersky dojdu, jako by se nic nestalo a už se vezu. V Lipťáku mám 4 minuty na přestup. Bus je brzda, takže už jenom 2! Vybíhám hned jak zastaví, mažu na nádr, probíhám davem, eště zahlídnu, jak průvodčí mává z vlaku a píská… neberu ohledy a votvírám dveře do pomalu se rozjíždějícího vlaku… tak tohle bylo vo fous!!! Sice tradičně přeplníno, zas stojím v uličce, ale lepší, než trčet další hodiny na nádru. V Žilině přestup, to už sedám a za tmy sem doma!
Chůze je utrpením i následující den, ale todle stálo za to :o) Holt asi potřebuju s sebou ňákou brzdu, jinak sem totálně ánlišd a neznám míru! Najde se ňákej odvážlivec na příště?! He?!?

Sólo  Radko     (9.10.-10.10. 2010)

Bystrá, Červené vrchy, Roháče, Svinica, Tatry