Čtyři terminátoři, čtyři dny, bez čtyř celá stovka kilometrů, převýšení čtyři kilometry a k tomu ještě 920 metrů.  Přechod Nízkých Tater. A kdo si myslí, že je to něco náročného, tak se plete :-D  Po necelých 40-ti kilometrech mi luplo v koleně a zbytek jsem musel prokulhat až do konce!

Vlakem do Popradu a tam jsme vzali taxíka, ať nás hodí do Šumiacu. Týpkovi se dál moc nechtělo, tak jsme už z nástupu nic extra neukousli. Dole super počasí. Až kousek pod Kraľovou Hoľou bylo počasí na pytel, viděli jsme na pár kroků, docela fučelo a vůbec to nevypadalo na pohodu z rána. Na vrcholu jsme zalezli do vysílače a zkecli s dvěma týpkama, co tam trčeli už druhý den. Vzhledem k času jsme to nechtěli moc natahovat a vydali se za chvíli dál. Z vysílače občas nějaký ten ledík odpadl a pořád vítr jak sviňa. Po nějaké době se to uklidnilo a i když počasí nebylo ukázkové, alespoň přestal vítr a dalo se v klidu pokračovat. Přes Strednů Hoľu (tam jsme ještě s Radkem hledali naše báječné místo, kde nám nad hlavou lítal rokenroll, ale nenašli), Orlovou, Bartkovou a Ždiarské sedlo směrem na útulňu Andrejcová. To byl cíl, který byl na ten den daný a splněno. Za 5,5 hodiny převýšení cca 1200m a 18km. Na útulni jsme pobrali nějakou tu pilu, nařezali větvičky a založili jsme dým párty. Usadili jsme se u kamínek a přikládali a něco i ukuchtili. Dorazli i kluci z Kraľové holy, Kedárek vytáhl africký čajíček a tak nějak zábava plynula až do večera.

Druhý den ráno jsme pokračovali dál. Sedlo Priehybka, Velká Vápenica a sedlo Priehyba. Tam se mi prohlo kolínko a bylo ouvej. Při jakémkoliv sestupu dolů to píchalo jak čert a to sem zkoušel různé pozice. Do kopce to bylo celkem v klidu, tak jsem se poprvé vždy těšil na výstupy. Ze sedla docela stoupák, pak začla nejméně záživná část celé akce. Žádné pořádné výhledy, samý polom. Kolesárová, Sedlo Homolka, Havrania Poľana, Ramža a Čertovica. Po 9,5 hodinách, 30 kilometrech a převýšením 1400 metrů jsme se těšili na pivo. Bohužel, na Slovensku bylo mezi sezónama a všude zavřeno. Týpek nám dal lahvové ven a pak za půl hodiny ráčil otevřít, že jsme mohli dovnitř. Tak jsme spočítali euráky, vyšlo nám na kafe a nocleh. Karty neberou :-D  Chvíli jsme ještě pokecali, kluci počkali na druhou vlnu nahřáté vody a šli jsme spát.

Už jsme se těšili, čekala nás nejlepší část. Počasí hned vyšlo, dokonce do půl sjezdovky jsem o kolínku ani nevěděl. Tak jsme si to štrádovali na chatu Štefánika, Radek nazul sněžnice, aby je netahal zbytečně. A nasadil tempo, aby tam byl první. Před chatou se navazovali borci, aby nešli tak rychle a měli nějaké „akční“ foto. I s kulhajícím kolínkem jsme je rubli a za chvíli byli na Ďumbieru. Výhledy luxusní a pokračovali jsme dál na Kamenku. Noha už tam jen plandala, tak mi kluci utekli o dost a já se pak vyplazil na Chopok. Na chatě jsme si dali jídlo a buchtičku Chopok a olizovali se až za ušima. Pítrovi bylo líto těch sněžnic, tak je chvilku nasadil taky, ale po chvíli je sundal že jsou na hovno. Řízli jsme to přes Děreše a minuli stádo kamzíků. Přes Kotliská a Chabenec  jsme se převalili a drandili to na útulňu Ďurkovou. Po 8,5 hodinách, 25 kilometrech a převýšení 1720 metrů  jsme dorazili na chatu a chatár nikde, ale zatopíno, útulno, pohoda. Dali jsme se do cajku, uvařili kde co z báglů a šli chrnět.

Podle pocitu visela noha už na šlášce a píchalo to i do kopce. Tak to už jsem byl úplný posledníček a Radeček šel se mnou vzadu buď proto aby mě dorazil a nebo aby mě lakoval na bajka. Lakoval. Velká Chochula, Hiadelské sedlo a Korytnica. Po 6 hodinách, 23 kilometrech a převýšní 600 nás tam nabral zase taxík a zavezl nás do Rožumberoka. A tak to skončilo.

Chrenko, Radko, Péťa, TomTom       (15.4.-18.4. 2011)

Chopok, Ďumbier, Nízké Tatry