Už dlouho se tu nic neděje, čtenáři sou jistě hladoví, a tak když venku pořád leje a bajkovačku sme skrečovali, je čas tu nasolit eště trochu toho zimního dovádění :o)  Tak mrkněte na bílý fotky a začtěte se do Svobyho rozjímání z parádního prášení…!

Je konec ledna 2012, vrcholí první vlna sněhové nadílky, předpověď hlásá velké ochlazení a na hrebeňoch hór hmlu a fičák. Pro pěkné pojezdy je tedy zapotřebí držet se dole v závětří. Vrátná bude asi pasé…rozjíždí se diskuse „freeride nebo cenzura“, navíc „little money=little funny“, a než dva dny hrabat poorané, to raději pět dní šlapat a laškovat v panenské peřince. Na mysl okamžitě vyskakuje jeden z našich restů, oblast nízkotatranského Salatína. A tak jsme zase na cestě. Za Martinem na okamžik z mlžného oparu vykoukne hřeben Malé Fatry. Připadáme si jako na cestě někde v BC, takhle krásně zasněžené jsme to neviděli už pěkně dlouho. „Ty, a vzals foťák že?“ Ticho, motor auta a můj mozek spokojeně bručí, mozek naprázdno, o to spokojeněji…“Ty vole, nevzal. Aléé mám ho nachystaný doma na stole.“ No tak chybka se vloudila, ale Ticháč zachránil, takže máme alespoň jeden.

A zanedlouho jsme v cíli naší cesty, tedy vlastně na startu, na konci vesnice Ludrová. Na zahřátí 30 minut lopatama dlabeme bunkr pro auto a napcháváme vepříky matrošem na pár dní pobytu v zasněžené divočině. No, už nám po nich bylo vyloženě teskno. V Rumunsku mi byla odspod trochu zima, a tak jsem si nezapomněl vzít „navíc“ ještě tenkou alumatku, když mají uhodit ty mrazy. Ó jak krásně se v tom bordelu v kufru auta leskne. Ale jaké to překvapení!? Zimní tlustá karimatka se sice neleskne, ale to přeci nemůže znamenat, že tady není? Takže se hned ze startu chvilku těžce smiřuju s tím, že holka zrovna kalí v Ostravě s panem foťákem, oba beztak stejně jako Ticháč smíchy bez sebe z toho, co za idiota je vlastní. No nic, doufám že to ve zdraví přežiju…!

A tak vyrážíme nekonečným údolím do míst, kde tušíme skvělé terény. Na podzim jsme to tady mapovali sokolím okem z hřebene Salatína. Tož shora teda vůbec nebylo vidět, že je v údolí terén členitý a skalnatý, místy jako v tiesňave za Terchovou. Trošku napjatí tedy pokračujeme údolím dál a kolem 15h začínáme řešit bydlení, jelikož narážíme na parádní seník – sen každého začínajícího pyromana. Navíc metrová vrstva sena jistě nahradí karimatku. Shazujeme konečně ze zad vepře rovnou do sena a jdeme hledat terény, které v poslední chvíli před setměním nakonec nacházíme. Po návratu se zabydlujem a začínáme kuchtit. Voda teče čůrkem v blízké skoro zamrzlé stružce, a tak odpadá rozpouštění sněhu. Nocleh je příjemně měkoučký, je hezky teplo, no o to hůř se ráno vylézá z vyhřátého spacáku ven.

Následující dny věnujeme šlapání a ježdění. Systematicky vyšlapáváme dva chodníčky na protilehlé svahy plus jeden spojovák údolím tak, aby z nich byly dostupné všechny možné spoty. Celkem jich bylo pět, tedy spousta práce a zábavy v jednom. Předposlední den si takhle brousíme předposlední jízdu a na dojezdu potkáváme paní lišku, která plaše zmizí v naší stopě. Přichází poslední jízda a asi kilometrový sešin údolím vyšláplou pěšinou k seníku. Ale co to? Ve stopě se choulí rezavé klubíčko. Za jízdy čekáme, že se co nevidět rozběhne a zmizí, ale ono nic. Objíždíme ho, zastavujeme a zkoumáme. Je to opět paní liška. Naše přítomnost s ní ani nehne. Leží a kouká, my stojíme a koukáme taky. Po pár fotech do magazínu s rozpaky jedeme dál. Pokud leží z vyčerpání, do rána je po ní… jenže jak ji pomoct? Možná jsme poserové, ale představa, že ji vezmeme s sebou do seníku mi nepřijde zrovna reálná. Signál tady není a naše nedůvěra v zelené kamizoly spíš vyvolává obraz čapky z liščího kožichu. A tak to necháváme na paní Přírodě, no a ráno už jí kopeme díru a hledáme pěknou větvičku. Teď už reálně vím, co znamená být tuhý. Je to stejné jako když v mrazu pověsíš vyprané kalhoty ven na sušák…! Po  necelé hoďce těžké dřiny se vypařují poslední zbytky výčitek svědomí a už zase ryjeme zahrádku – bohužel naposled.

No, a je tady ten šedý plíživý hajzl s kruhy pod očima – pan Návrat. Přestože lesáci zatím prohrnuli cestu do poloviny údolí, byla dlouhá a úmorná. Obzvláště pro borďáka Ticháče, který opět připomínal pojízdný epilepťák. Balíme kufr šípáka Forda a jedeme na čas zase do smradlavé šedi Ostravy zarobit na další dobrodružství. Šmytec…

PS: Proč není k článku přiložena mapka? Z několika důvodů:

1) Charakter lesního porostu se v souvislosti s těžbou dřeva a živly dost rychle mění, je tedy dost pravděpodobné, že třeba už po roce vše bude jinak (jiná výška sněhové pokrývky, těžba, vítr, polom….)

2) Bez mapky je to větší dobrodružství, o které bychom neradi někoho připravili – taky jsme žádnou něměli. Stačí být při čtení pozorný a použít klasickou mapu, nebo si to očíhnout v létě. Určo narazíte na další super terény.

PSS: Enjoy! … a nepodpalte seník, nám se to málem povedlo :o)  V okolí jsou ještě údajně 3 salaše, my narazili na jednu – byla zamčená.

Radko, Svoby        (23.1.-26.1. 2012)

Nízké Tatry, Salatín