Tak prej jsem amígo… nebo na mě tak aspoň hulákaj individua na ‚estación de autobuses‘ ve španělské Málaze! Hned za tím amigem ale následuje něco jako ‚uaneuro‘… klidně bych tu jednu minci tomu smraďochovi dal, ale když on je týpek takovej suterén, že rázem ztratil mé sympatie :o)

1. den * 22 km * 950/120 m

Zalezu raději do přilehlýho bistra, kde už pomalu zavírají (je půlnoc), ale ochotně mi dají bagetu ‚jamón serrano‘ a dvě decky točenýho piva! Holt ty dva plátky tlačenky z Ruzyně už jsem dávno vytrávil :o)  Ale že za tu nádheru nechám 6 €, tak to chvíli skousávám :o(  Vlastně se pak ani nedivím, když v busu pod nohama najdu pětieurovku… jojo… dáš a dostaneš :o)  Ve 4:15 mě to vyplivne v Guadixu! Moc jsem toho zatím nenaspal, přesto není žádná kloudná možnost, než rovnou ťapkat po cestě směr La Calahorra… čeká mě dobrejch 15km!! Všichni psi z okolí se můžou zbláznit :o)  Tma jak v pytli, palec připraven na spoušti mojí 600-i lumenovky… to kdyby se nějakej z nich třeba odvážil si mě ochutnat :o))  Za východu jsem tam… a ten tu začal až lehce před osmou! Líbivej hrádek La Calahorra… konečně sundavám bágl a začínají fotoorgie :o)  Stejně jako pak ve stejnojmenným městečku… příjemný místo!! Na kavárenským WC naberu vodu a jdu na stopa… původní plán (jít až do sedla a ještě o kus dál) se mi po tý ranní rozcvičce nějak nepozdává :o))  Provoz není nejhustší, ale do 20-i minut jedu! Vzal mě rumunskej Fittipaldi v dezolátním jeepu. Smažil to v těch serpoškách, že mu to hnedle ustřelilo a já obdivně výskl… to ho nakoplo ještě k hustšímu výkonu a šmrncnul bokem svodidla!!! To už jsem raději nekomentoval. Floutek se přestal předvádět a jal se v tý rychlosti držet středový čáry… ať z toho ti protijedoucí taky něco maj‘ :o))  Puerto de la Ragua… sedlo ve výšce asi 2.040 m! Loučím se obligátním ‚multumesc‘… moc mi pomoh‘ ten drak-ula :o)  Vydávám se na hřeben směr západ! V lesíku pod trnitým keřem nacházím pramen… vylejvám vodu z WeCka, která páchne chlórem, což bych následující dny zřejmě neocenil potleskem, a plním 4litrovej dromedár… fajn doplněk k mýmu 19-i kilovýmu podsvinčeti :o))  Jde to ztuha… rozměr hor je kapánek větší, než jsem si představoval. Zdolám pár brdků a na fajn rovným a relativně závětrným místě to balím! Teda vlastně rozbaluju :o)  Klidně bych moh‘ ještě minimálně hoďku jít, ale po tý probdělý noci mám už celkem dost, a tak stavím svou útočnou zelenou bestii… stan za 319,- Kč!!! Aspoň prubnu montáž :o)  Po pár napraveních čínských nedostatků mám hotovo… je 15 h. Vegetím a můžu konečně začít psát zápisky z cesty :o)  Záhy zjišťuji, že jsem podcenil psací potřeby! Vzal jsem si sice dvě prupisky, ale v tom chladu jim rychle dochází dech, a tak je střídavě zahřívám v kapse u kalhot, což naštěstí zafunguje :o)  Další podstatný zjištění je, že tu slunce zapadá tak o dvě hoďky pozdějc, takže v 18h je to ještě cajk! To se bude určitě hodit!! Spím v nějakejch 2.560 m a se setměním přituhuje! Na žádný ponocování to dnes není… je třeba se dospat… tak brou :o)

2. den * 17 km * 1120/820 m

Noc byla vcelku klidná. Vstávám s rozbřeskem, je totální bezvětří… na balení ideál!! Posnídám a o půl 9 vycházím. Bágl je furt stejně těžkej, nicméně za chvíli jsem na prvním výrazným vrcholu… Morrón del Mediodía (2.756 m)… odkud poprvý vidím v dáli zasněženou Alcazabu a Mulhacén… vypadají impozantně! Pokračuju dál… ty vzdálenosti jsou tu mnohem větší, než jsem si doma nad mapou představoval… no jako vždycky :o)  Nohy jdou tak nějak automaticky, s hlavou hrajem různý hry… tak třeba… mrknu na balvan opodál a tipnu si, že tam budu tak za 332 kroků… tak jdu a počítám a nakonec jich napočítám 717!! Hlavu to hnedle přestane bavit, takovýhle vylomeniny a ráda zase přepne do režimu spánku :o)  Rázem je tu vrchol s výrazným betónovým dzindzikem na kamenným podstavci… San Juan (2.786 m)… a s ještě lepším výhledem na velikány! Trochu začíná foukat… teda dost… kapuce a tenký rukavice jsou v permanenci!! Jinak normál choďák… největší extrém je, když se mi pod nohama mihne ještěrka a já, nechtíc ji zašlápnout, drobně zavrávorám :o))  Větší vzrůšo bylo na sestupu z Cerro de la Trocha (2.750 m), když jsem v protisvahu uviděl sestupovat dvě osoby… byli celí zcepenělí a omačkaní, a než jsem k nim sešel, zahli už ze sedla dolů a byli fuč! Ale zamávat jsme si stihli :o)  Ve svahu po nich zůstaly stopy… a jak jsem záhy zjistil, tak i směrem nahoru… zřejmě když tudy šli ráno, vyšlápnout si na Cerro del Gallo (2.912 m), kam jsem měl právě namířeno… to se to panečku v těch eskalátorech krásně ťapkalo, že jsem ještě pro dnešek mohl mačky i s jejich rzí nechat hezky válet v batohu :o)  Zejtra už se ale zapotíte, lenoši!! V 15h jsem na vrcholu. Teda tím vrcholem si nejsem moc jistej, a tak raděj vylezu ještě na skálu vzdálenou tak 150m, jež se zdá být vyšší… ale těžko říct :o)  Ještě mám tak 3 hoďky do setmění, takže cca za hoďku stojím na Cerro de Trevélez (2.878 m). Z názvu vyplývá, že kdybych se potřeboval dát na ústup, tak směr nejvýše položená vesnice ve Španělsku je víc než jasnej :o)  Nakonec se rozhoduju přespat defakto na vrcholu… asi 30m pod ním je šikovně postavenej šutrák, kterej mě krásně skryje před nepříjemným větrem, foukajícím dnes od moře… kéž by to tak do rána vydrželo :o))  Počkám, až slunce zapadne za nejvyšší vrcholy a zapadnu taky! Dnes se na večeři podává epesní jídlo v pytlíku, kterej stačí jen ohřát. Vařič sice nemám, ale je k tomu spešl ohřejvací pytel a nějaká vychytaná chemka, která vodu nalitou do pytle přivede k varu a mě zřejmě v šok… ale doufám, že papu bude teplý :o)  Ostatně už jsme to se Štekem prubli onehdá na Gerlachu a bylo to jak z jídelny! Tak jdu na to… začíná bejt tma a pěkná kosa!! Mno, kuře po zahradnicku s fazolí bylo dobrý… teplý by bylo jistě ještě luxusnější, ale na to ta 20g kapsle vápna nějak nestačila :o)  Příště dám vyšší dávku :o))  Ale napínavý to bylo, to zas jo!! No ale teď? Není ještě ani 20h a vítr se nemůže rozhodnout, odkud bude (po celým tom dnešním směru od jihu) foukat teď a dělá se stanem různý kreace… no to bude noc… snad z toho stanu z kindrvajca nezbudou jen cáry :o( 

3. den * 13 km * 1280/1200 m

No, tak ještě večer nevydržel jeden ze zipů ten nápor a rozjel se… takže občas mám uvnitř ještě veseleji :o)  Je kolem 2h a já ještě neusnul… všechno tu vibruje neskutečně!! Stan ale drží, dokonce i obyčejná mašlička, kterou jsem k sobě svázal křížící se tyčky, furt drží… to je skoro zázrak :o)  Vichr zřejmě jen tak nepřestane, tak se ho už snažím nevnímat a pokouším se aspoň lehce zdřímnout… moc to nejde :o(  Přecejen jsem asi upad‘ do ňákýho kómatu, páč kolem 7h ráno procitám díky tomu, že mě stan pleská po hlavě… je jasný, že nějaká tyčka ten 12-i hodinovej boj vzdala!! Vichr spíš zesiluje, situace k zbláznění… a k tomu se mi chce děsně čůrat :o(  Do dneška nechápu, jak jsem v tý zapnutý míchačce byl schopnej pobalit spacák, karimatku, obléct se a obout, aniž by mi něco neuletělo… ve stanu vidím několik děr, kudy mi tu drandí uragán!!! Nějak vylezu ven a snažím se najít něco jako závětří… je to trochu sci-fi… moč mě pálí v očích :o))  Nějak na sebe nahodím tu neforemnou almaru a jdu… teda snažím se jít… pěkně to se mnou háže, mám co dělat, abych si tu nestřihnul pár ranních salt :o)  Rozhoduju se k ústupu do údolí, snad vichr poleví… a všechny třítisícovky jsou stejně v nevábných mracích :o((  Asi po 20-i minutách jsem mimo dosah Větrníka a přebaluju bágl. Snídám a mezitím to začíná vypadat, že mraky jsou tytam a je tu opět azurič! Zpátky se nevracím, ale jdu směrem k tušenýmu hřebenu. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, křižuju i pár vydatnejch potoků a konečně se dostávám na místo, odkud mám rozhled. Celkem rychle se smiřuju s faktem, že přijdu o část hřebene a tím i o asi 4 třítisícovky, ale je to tu fakt ohromný a já bych dnes rád vylez‘ na Alcazabu! Před ní mám v cestě ale ještě jeden vrchol, a tak rychle omrknu, kudy to bude nejlepší a jdu. Celkem prudkej svah, co dole nešetří skalními prahy a kterej je slušně umrznutej… blahořečím svým mačkám, že je na ně spoleh, páč třebas teleskopy to místama vůbec nedávaj‘!!! Adrenalinu dost… a už se blíží vrchol… Puntal de Vacares (3.144 m). Chci si udělat fotku, sundavám brýle, zavěsím za kapsu, cvak-cvak a koukám… brýle nejsou! Prohledávám celý okolí, ale vrchol je tvořenej hromadou ledabyle poházenejch mega-placáků, takže je to tu samá skulina a propast, čili po 10-i minutách to vzdávám a smiřuju se se sněžnou slepotou :o)  Tak… a teď hurá na Alcazabu! Přímo po hřebeni to nedám, to vypadá dosti lezecky, a tak zopakuju taktiku z předchozí hory a zase hoďku balancuju na hrotech maček… ufff!!! V 17h konečně na La Alcazaba (3.369 m)… prej 3.nejvyšší hora Sierry Nevady! Tak teď už mě čeká jen únavnej sestup k Siete Lagunas, kde pod šutrem rozbalím tábor a pro dnešek lezu do žďáráku… potrhanej stan dávám aspoň pod sebe, páč je to dnes na sněhu!! Nemám ani chuť moc jíst, a tak jen nějaký chuťovky a jdu konečně chrnět :o)

4. den * 12 km * 590/1850 m

Vstávám dost po rozednění, setřepu jinovatku, jen lehce zobnu a hnedle do svahu… už to mám nacvičený ze včerejška, naštěstí to není tak prudký, ale i tak vydýchávám co 40 kroků! Mám celkem žízeň, ale ve vaku mám jen led ve tvaru vaku a to deci, co mi zbylo v lahvičce ve spacáku, už jsem do sebe hodil ráno :o(  Trvá mi to tak 1:40h i s přestávkama na házení sněhu do pusy a jsem na vrcholu! Pico de Mulhacén (3.482 m)… po deseti letech, dvou měsících a 27-i dnech… hodiny a minuty neřeším :o))  Nikdo nikde… pár fotek a mažu dolů. Chtěl jsem se zdržet a kochat, ale fouká a celkem mrzne! Dole vidím bivak La Caldera, tak nastavím azimut jeho směrem a zapínám autopilota :o)  V bivaku nikdo, ale nějaký čerstvý stopy míří k Mulhacénu… divný, nikoho jsem neviděl a ani teď nevidím, ale začíná se tu prohánět mlha, takže možný je vše :o)  V klidu se tu najím a přemejšlím co dál. Směr Veleta a dál na plánovaný trojky se mi už nechce, zítra má stejně sněžit, to bych tak max tvrdnul celej den v nějakým bivaku. Pak má bejt sice zas fajn, ale bez brýlí bych byl raději někde mimo sníh, a tak to točím do údolí a podél Río Mulhacén scházím až k odbočce na snad jedinou chatu v okolí… Refugio Poqueira (2.500 m). Tady mě dochází zvrchu týpek… sympatickej Fin… že prej byl na Mulhacénu chvíli po mně a předtím spal v tom bivaku… takže stopy neklamaly, jen už asi fakt trpím sněžnou slepotou :o))  Na chajdě dám pivko, dobiju telefón a jdu dál. Jeden místní horal mi daroval mandarinku… asi to ze mne tak vyzařovalo, že mám chuť na něco šťavnatýho… tak si ji teď náležitě vychutnávám! Scházím do pěknýho rozeklanýho údolíčka… úzká pěšinka lemována kravskými lejny se nebojácně klikatí… tu přes potok, tu houštím, několikrát kolem ruin nějakejch usedlostí. Když už se smráká, jednu takovou rádoby zachovalou jdu prozkoumat. Mají přijít nějaký srážky, tak by bylo fajn mít nějakou střechu nad hlavou… no ale néé zas takovou, co při troše zachrápání spadne, což se u mě tak jednou/dvakrát za 3-4 roky může stát :o))  Jdu teda raděj dál… i tak mi něco říká, že narazím na cosi lepšího! A taky že jo!! Hned další usedlost vypadá na zdejší poměry luxusně, prvně si i myslím, že je obydlená… obcházím ji, volám, ale nikdo neodpovídá, dveře zamčené a jsou tu jen kočky, plná ohrada koz a z maštale na mě civí kůň :o)  Je tu dokonce hadicí navedená voda a co mě zaujme nejvíc, je poměrně čistá zastřešená veranda! Opodál dokonce opřená železná postel s několika dřevěnými lamelami… to se bude spinkat :o)  Je rozhodnuto a já páchám pod hadicí dokonce hygienu! Ještě si chemicky ohřeju kuře korma s rýží a cítím se jak v grandhotelu… teda aspoň oproti dvěma předchozím nocím :o))  Tak snad mě tu budou mít zvířátka ráda… :o)

5. den * 17 km * 930/830 m 

Noc byla klidná… že je přímo pode mnou ustájenej kůň, jsem vůbec nezaznamenal a ani kočičky si nepřišly brousit drápky o mou nafukovačku :o)  Jen občas na mě boční vítr donesl pár kapek, ale žádný dráma! Sotva se vyklubu, začíná zas pršet, trochu vydatněji… jo, podle předpovědi dnes srážkovej den. Tak si tu aspoň vyřeším technickej problém na báglu, co už mě pár dnů trápí a taky zalepím puchejř na patě… konečně :o)  Někdo na mě huláká… nahoře na chodníčku starej pasáček s koněm. Snažím se nějak vysvětlit, že nerozumím a že se tu schovávám před deštěm… furt huláká… až když řeknu, že jsem turista a jdu z Mulhacénu, stréc pronese chápavé „Aaaaa…!?“, mávne rukou a jde! Ten velkej fialovej deštník jsem mu v tu chvíli záviděl :o)  Já si tu ještě vypreparuju ze stanu podlážku, ta se mi bude hodit a místnímu hospodáři tu nechávám tyčky a tropiko… jak se tu tak dívám kolem sebe, tak takový kosmický materiály třebas ještě nějak zužitkuje… já bych to stejně dole hodil do koše!! Pak poprosím větru, dešti… a ejhle, za chvíli je relativně fajn a já můžu jít! Pěšinka mě zanedlouho přivede na cestu, která tu končí u starý, nicméně fungující elektrárny… odtud už je to jen kousek k jedný zajímavý vesničce, kterou jsem měl v merku. Pravda, moc lidí tu zrovna nepotkáte :o)  Chtěl jsem hlavně navštívit zdejší kostel… né, že bych byl nějakej echt pánbíčkář, ale jeho oltář jsem prostě vidět chtěl… a dočkal jsem se, paráda!!! Pak jsem věděl ještě o takovým ‚božím oku‘, co bych tu rád viděl, jenže po něm jsem musel kapánek popátrat… tak když tu někdo pojedete, pátrejte taky… já ho našel :o)  Po prohlídce vskutku luxusní vísky pokračuju velkolepým údolím přímo do vesnice Capileira. Zrovna si říkám, že už by měla bejt zanedlouho vidět… bílý domky, věž kostela… udělám pár kroků a ze zatáčky vykoukne Capileira v celý svý kráse! Je to snad ještě úchvatnější, než jsem si představoval… cáry mlhy tomu dodávaj‘ neskutečnou atmosféru! Bejt pomalejší, tak vidím prd… během minuty víska mizí v mlze a do zamlžený do ní taky vcházím, úžasný!! Už po pár krocích zjišťuju, že toto je pohádkový místo! Úchvatná malebná vesnička s jedinečnou atmosférou, kterou vřele doporučuju k návštěvě… já bych fotil skoro všechno, kdybych neměl v rukou hůlky a k nim ještě krabicu džusu a sáček s ovocem z místního krámku, jež jsem nemoh‘ vynechat, páč šťavnatý je šťavnatý :o)  Sedím si tu na spodním okraji Capileiry, popíjím ananasovej džus řízlej vodou z Río de Mulhacén, koukám na úchvatný vesničky pode mnou a je mi fajn :o)  Rozhoduju se, co podniknu dál, když už jsem z těch zasněženejch hor vycouval. Vypadá to na toulky v podhůří… nabízí se buď jít na Trevélez nebo na druhou stranu, směr Puente Palo… a jelikož už jsem v tý ‚nejvyšší‘ vísce onehdá byl, volím tu druhou možnost! Na obě dvě strany je to po trase GR240, tak si dám takovou svoji ‚pouť do Santiaga – bez Santiaga‘ :o)  No to jsem si dal… po téměř dvou dnech sestupu je to zas pořádně dokopce… snad to tak nebude celejch těch 10km :o(  Stoupám tak hoďku, leje ze mne jak z podsvinčete, a tak si dám rest u jednoho z mnoha rozbořenejch stavení… toto má ovšem skvělej výhled… pár metrů pode mnou terasovitá políčka, kousek za nimi ovocné stromy a tak od dvaceti metrů až do nekonečna táhne se hustohustá krutopřísná mlha :o))  Usadil jsem se, dal si pozdní oběd a zalil to cervezou, co jsem si poctivě dones‘ z Capileiry… a tentokrát byla bez přirážky… a velká :o)  Úchvatný, kudy tahle trasa vede, říkám si po další hoďce, kdy jdu vyvýšenou pěšinou podél vodního kanálu, rozvádějícího blahodárnou tekutinu roztroušenejm osadám či spíše stavením. Právě si říkám, že bych si rád vyfotil nějaký zvířátko… napadla mě, nevím proč, žába… asi jsem si zrovna špatně přál, protože to, co se ke mně hnalo, vypadalo spíš jako pes velikosti telátka :o)  Ostatních asi pět telat naštěstí zůstávalo dál hlídat svoje svěřený stádo ovcí a stačilo jim, počastovat mě svými barytóny… zato ten hrdina, dle pohybů ještě štěně, si chtěl asi hrát, což jsem mu rázně rozmluvil a přitom mu ještě stihnul strčit objektiv před čumák… tak snad to vyjde :o)  Sotva jsem se zbavil psa, pěšinu mi zatarasily čtyři krávy v zástupu… stály a čuměly jako krávy, tak jsem je po chvíli marnýho přesvědčování raději obešel já, já vůl :o)  A objektiv jsem jim taky stihnul strčit skoro mezi rohy :o))  Kolem 18h přicházím do cíle. Měla to bejt nějaká ‚área recreativa‘, tak jsem čekal aspoň nějakej přístřešek, kór když právě začlo poprchávat! Nevím proč, ale než jsem tu dorazil, bleskla mi hlavou vzpomínka na dubnovej Kypr, kde jsme s Pucci spali taky na nějakým takovým aeru-recreu, počasí bylo obdobný a my nepohrdli podlahou veřejných toalet… no a jsem na těch hajzlech zas :o)  Toto je tedy spíš nějaká zadní místnůstka, holej kamrlík tak 2x2m s mini okýnkem, dveřma a pořádným prachem na podlaze! Ten vyřeší smeták, co jsem spatřil v torzu hlavní budovy, teda v jeho rozbitým okně :o)  A tak si tu teď hovím, spaní přichystaný, sedím pohodlně na vstupním schůdku, občas mi o pár řádků výš spadne kapka, já ji setřu, loknu si džusu… a jdu se asi natáhnout :o))

6. den * 20 km * 1020/1090 m

Tak jdeme na to… sepíšu dnešek :o)  Snídám kaki… druhý, co jsem měl, podlehlo uprostřed noci mým touhám… balím a vyrážím. Před usnutím jsem dost špekuloval, co podniknu dnes!? Nabízelo se jít směrem dolů, ale mám před sebou ještě 3 dny, tak se mi to zdá škoda, neužít si ještě horský přírody… pak jsem moh‘ pokračovat dál po GR240 do Tello, to je něco přes 8km, ale souběžně s cyklotrasou, takže jasná šlapačka šoto-h-linou… hmm, nelákavý!! A jak jsem tak točil globusem, vidím, že přímo odsud vede trasa k horský chatě a od ní je to necelejch 300 výškovejch na ňákej vrchol… celkově tak kilák dokopce… hmm, tak to by šlo :o)  Jó šlo, ale nějak se mi taky už nahoru šlapat nechce… hmm… to víte, byl to boj, ale nakonec jsem šel! A bylo to fajn!! Chatu Refugio del Cebollar jsem našel až při sestupu z vrcholu jménem Pico de las Alegas (2.713 m), odkud byl parádní kruhovej výhled, bohužel nejvyšší partie s Mulhacénem v čele byly v mracích… ale i tak skvělý! No chatu… byl to spíš takovej schátralej betonovej hangár, uvnitř to samý, plus asi 2kg plísně na metr čtvereční :o)  Ale v nouzi a zimě by to splnilo svůj účel, to zas jo!! Šupu si to dolů k báglu, kterej jsem nechal před strmým výšvihem k chatě, a pak už si společně hovíme u potůčku opodál a vegetíme… oběd, hygiena, voda… na cestu dolů nahodím špunty, ozve se Vltava a já jsem šťastnej jak trám :o))  Přicházím zpět na místo noclehu a tak nějak bez zaváhání jdu po GR240 dál :o)  Jó, jak jsem říkal, nudná široká prašná cesta… občas vykoukne nějakej vrcholek mezi stromy, občas v údolí zabělí se vesnička, ale žádný „Týý vooleee!“… až za touhle zatáčkou… to teda bylo!! Za touhle zatáčkou se totiž otevřelo široký údolí, na jehož konci majestátně trůnil zasněženej horskej velikán… no tybrďo, dobřéé :o)  Tak takovej pohled bych tu nečekal, díky!! Měl jsem tak hoďku do západu, tak když jsem po chvíli uviděl kousek od cesty takovej vyzývavej skalní ostroh, dlouho jsem se nerozmejšlel! Najít rovnější plácek nezabralo moc času, a tak si tu teď můžu hovět s nohama nataženýma k západu, kterej mi tu před chvílí dohrál parádní představení a jakoby automaticky přenechal jeviště svýmu neméně zajímavýmu kolegovi půlměsíci, jež právě rozehrává ‚Ódu na světlo‘ v D dur :o))  Dole v údolí svítí pár budov, na obzoru září nějaký přístavní městečko, bylo vidět i moře… a když se otočím, ze tmy na mě vykukujou bílý obrysy, zřejmě Cerro del Caballo (3.011 m)… úchvatný místo!!! Přes tuhle horu bych v podstatě scházel dolů do Lanjarónu, kdybych setrval na svým smělým plánu a po návštěvě Mulhacénu pokračoval na Veletu a dál, právě na tyhle trojky za mnou… no nic, nevadí… takhle zespoda je to taky hezký :o)  Dnes uvařená tandoori quinoa už trochu slehla v pupíku, tak se jdu natáhnout… brou!

7. den * 14 km * 90/1160 m 

Tentokrát se mi spalo asi nejlíp!! Čerstvej vzduch pofukoval, hvězdná obloha nad hlavou krásně vynikla, když měsíc konečně někam zalez‘… prostě povedlo se :o)  Už mě vlastně čekají jen tak necelý dvě hoďky sestupu do Lanjarónu, tak nespěchám… a jak by řekli mladí ‚chilluju‘ :o))  Tu si sednu na sluníčko s výhledem do údolí a posnídám… dole kouřící Orgiva a mě tak nějak přepadá myšlenka, že se mi tam do toho mumraje dole ani moc nechce! A tak se po půl hoďce zastavím zas… najdu exkluzivní místečko s výhledy na všechny strany, sedím uprostřed kamennýho ‚heliportu‘ a snažím se splynout… poslouchám okolní zvuky a ptáčci jakoby se chtěli začít předvádět… listí šumí ve vánku a já děkuju horám za přízeň, děkuju sluníčku, děkuju větru… i když ten mě teda tentokrát kapánek potrápil!! Vítr je fajn… ale když se chlapec rozvášní, nemaj‘ z toho špás ani kiteři :o))  Pak si tu ještě ostříhám nehty na rukou… to kdyby někdo za 20 let chtěl zopakovat mou pouť, jeho GPS-biologických stop ho navede na to správný místo :o)))  Poslední foto bílých hor a pokračuju! Na Tello píšou ještě 15min, ale já už to struhnu dolů tady… úzkej kamenitej chodníček se parádně vlní dolů, sklon tak akorát, aby to dokázalo bejt slušně rychlý a já už se vidím, jak tu trápím svýho Santu :o)  Vtom se na zemi něco červeně zaleskne a já zvedám všem tak známou část rychloupínáku DT Swiss… tak přecejen se tu bajkuje!! Minutku na to zaslechnu hlasy a sjíždí dva bajkeři… říkám si, že by nedalo moc námahy, jet to i rychleji, ale ani se jim vlastně nedivím… není to ‚bajkpark‘ a taky bych se nesmál, kdyby se mi za zatáčkou postavilo do cesty stádo ovcí… tý ovecný kaše, představ si :o))  Stezka mě vyplivne v Lanjarónu, hnedle u dvou pramenů… k tomu bližšímu, kde si myju znavený nohy, každou chvíli někdo přijíždí a napouští si několik kanystrů… jak se dozvídám, tak tu nic kloudnýho není, městečko je význačný hlavně jako lázně… takže asi dobrá voda :o)  Dívám se do svejch vygůglenejch zápisků a ejhle, za půl hoďky jede snad jedinej odpolední bus do přímořskýho Motrilu! Hmm, tak to asi dám na jistotu a svezu se… odtama už mi do Málagy busy jezdí. V úvahu samozřejmě přichází i stop, ale nerad bych někoho z těch hodnejch lidí, co mi zastaví, vystavoval dobrovolně mučivýmu zadržování dechu, skrzeva můj týdenní puch, a tak tuto variantu zavrhuju… těch pár čistejch svršků si šetřím nejspíš až do letadla, kde bude již těsnej kontakt s bližními nevyhnutelnej :o))  V Motrilu hnedle koupit lístek na zítřejší bus do Málagy a je po starostech… jede to ve 13:30, takže bude čas na prohlídku Motrilu i na Málagu… krásně to všechno klape!!! Nedaleko autobusáku vlezu do takovýho vietnamskýho ‚všechno-máme-a-levně‘ obchůdku a dokoupím pár laskomin… vyzývavě na mě pokukoval litrovej lahváč tradiční Alhambry za 99centů, tak jsem vzal pro jistotu dva :o)  Až jsem si pak říkal, jestli to pro mě nebude už moc trápička!?! Měl jsem namyšleno, že nejlepší bude, přesunout se někam k moři, a tak jsem mrknul do map a za chvilku už si to štrádoval kolem vodního kanálu, mimo veškerej provoz, přímo k přístavu. Tady ještě delší obchůzka průmyslový zóny a na západ slunce už jsem na veřejný pláži! V odlehlý části tu jsou takový velký betónový kostky, zřejmě vlnolamy, tak si nacházím nějakou rovnější a přiměřeně krytou, kde to pro dnešek zabalím… nebo spíš rozbalím :o)  Opodál posedává osamělej rybář a já se tu láduju čerstvou bagetou a týdenním jadelem z Penny… lahoda :o))  Tak si tu tak ležím, na tý překynutý dlažební kostce, zaposlouchán do neoblomnýho příboje, čučíc na rybáře s gigantickou čelovkou a mojí jedinou starostí je, aby mě neposral září měsíce prolétávající racek :o)))

8. den * just city walk :o)

Noc byla příjemná… až na občasný nálety kousavejch španělskejch mušek :o)  Až kolem šestý se tu začli rojit i rybáři… postávaj‘ tu ve 20-i metrovejch rozestupech a svejma třpytkama pročesávaj‘ neutuchající vlnobití. Pozoruju je ze svýho nejteplejšího spacáku, co mám :o)  Když jsem se zaměřil na toho nejbližšího, začlo se mu tak dařit, že 4x po sobě co nához, to ryba!! Sice jen takový čudly10-15 cm, ale asi mu to stačí… třeba to má na kompot :o))  Pomalu balím, ale fakt pomalu… sleduju ty rybáře, koukám, jak přicházej‘ mladí, nezkušení a bez skrupulí okukujou ty starý pány, rybářský mazáky, jak se to dělá :o)  Že má mladej třetinovou udičku než pardálové, s kterou dohodí maximálně za první vlnu, to zřejmě nehraje roli… to přijde časem!! 10:20 odchod! Do půl hoďky jsem v centru a mířím k nějaký katedrále, kterou jsem včera viděl z dálky… cestou kupuju tři banány a jeden zanedlouho soucitně dávám jedný žebrající opičce… dvoumetrový v riflích :o))  Chvíli posedím v přilehlým parčíku a rázem je tu hoďka do odjezdu… na autobusáku jsem hned, rukama/nohama si koupím kafe, píšu a občas zkontroluju, zda se blíží ‚departure‘ :o)  Málaga… mám minimálně 4 hoďky čas, tak se mrknu do jedněch zahrad blízko moře, což byla parádní oddychovka, ale pak jsem přecejen zatoužil vidět historický centrum, a to byl teda šrumec!! Já, zvyklej tejden převážně na samotu, čekal náhle na přechodu pro chodce s dalšími stopadesáti lidmi a procházka kolem nejobdivovanějších katedrál připomínala prodírání se tramvají v ranní špičce poté, co předchozí vynechala :o))  No, takže už sedím na letišti a mám tři hodiny do odletu, aspoň to tu v klidu přebalím, hodím do fóliovníku a pak už vlastně nemusím vůbec nic… snad si jen v hlavě znovu a znovu omílat, jakej to byl skvělej trip :o)  Letadlo naplněný… každej z těch lidí tady určitě zažil za poslední tejden spoustu zajímavejch věcí… nechtěl bych ty jejich příběhy všechny pročítat, a tak si vážím toho, že ty sis teď přečet‘ ten můj… DÍKY :o)

Sólo Radko       (29.11.-6.12. 2019)

Alcazaba, featured, Málaga, Mulhacén, Španělsko