V únoru, když jsem šel ze školy,
tak jsem potkal nějakýho Gurka.
Divně se na mě podíval,
jako nějakej feťák a zeptal se mě:
„Hele, dáš si se mnou Tatrarák?“

Hm, hm, a já neměl vajíčka,
ale řek sem, že jo… i když
to bylo celý nějaký divný…

…ale sádra z přetočeného kotníku už byla pár dní dole, delikátní trip spojený s rehabkou, není nad čím váhat – má být krásně – koupačky, opalovačky, borovičky a plná taška prachu k tomu, tak hurá na Bělehrad!

Po autěleportu nocí už na Štrbském přebalujem cajky a zahajujem zprofanovanou procházkou směr Hincovo. Mělo být -10 stupňů, ale je trošku víc, trošku hodně víc. A pak to začne padat! Sakra, že já si nevzal ty plavky! Co krok, to PRD, co PRD to krok. Přelezem pár čerstvých lavinišť a pauzírujem na křižovatce na Rysy a Kopřák. Když tu někde ze Satanova žlabu – MEGAPRD – a za chvíli nám jde z našeho směru naproti Slovačisko s hnědým flekem na zadku, bouchlým airbagem a hlásí: „Chalani, nebláznite, jeblo mi to za zadkom, no málem som skapal, pome radšej dole na pivko!“. Po zralé úvaze a krátké debatě samozřejmě vyhrává opatrnost a jde se dál! Pak se škrábem podél laviniště, sbíráme bobky po kapitánu Brownovi a funící ve svahu zas Svóbovi už potisící závidím skialpy. A je to tu! Kousek od plesa se skví krásný vykopaný plácek za šutrem, kde stavíme stan a pak taky nejdůležitější stavbu výletu – hajzl. No, další den brzy ráno je vše oteshitováno a jde se do hajku :

Nepřeje nám ten nahoře,
opar připomíná pohádku,
však nepropuknem do hoře,
a nesedíme na zadku.

Kdo pár zmrzlých lajn pooře,
zří večer Svóbova úhoře!

Oj, kotník měl zůstat v komoře,
spílám mu v duchu k Pandoře,
snad další sjezd mi nezvoře,
pak rup, a jsem zpět v táboře.

Tu semknou se brzy nebesa,
a vítr fučí choře,
tak z hajzlu kuchyň vytesám,
nu smradu je jak z tchoře!

Pak stmívá se už na hoře,
cepínem kopem do plesa,
pak pohoda jak u moře,
a hřejem zmrzlá tělesa…!

Ráno to ale už básnička vůbec nebyla! V noci se k větru přidalo pekelné sněžení, a tak nás budí kolabující stan…  Radko se v trenkách lopatou hrabe ven, zatímco se Svobym držíme střechu, ať se nezhroutí úplně. Podruhé lituju, že jsem si nevzal plavky! Po ránu stráveném odkopáváním věcí a zevlením ve smrduté kuchyňce se to trochu umoudří, ale to už musím zpátky. Dávám pár bolavých oblouků panenským prašánkem a šlapu dolů, na mě ještě čekají Kalameny! A co Svób s Ó-gurkem, říkáte si? Inu, čtěte dále, milé děti…

* * * * * * *

…a tak se Maty opatrně spóští s vepřem na zádech dolů do doliny… z dálky bych tipnul, že zajebe v kleči, bo značka ide jinudy, ale už ho halí mlha, tak to neřešíme. My to s Johnym točíme a tuníme nový platz pro náš stan, doufaje, že se epizoda předešlé noci opakovat nebude!

A máme tu další den. Počásko jen o trochu lepší než v tom předešlém. Je to jasný… spouštíme se dolů, kde zatím napadla pěkná nadílka bílého zlata. U rozcestí na Rysy odbočujem, přebalujem cajky, když tu nás akčně předbíhá skupinka 6-i mountdoorově vytuněných Weisswurstů v čele s místním guidem. Guido neguido, pádíme jim ve stopách směrem na chatu. Jakmile se ale dostáváme na hranici viditelnosti, nehrotíme a jedem jazdu dole. Po další delikátní šlapačce na nás ale zavolá jeden luxusní žlábek. Šlapanice je to ukrutná… možná, že je to větší zážitek než samotná jízda dolů! Zmoženi se vracíme do stanu a jdeme na kutě.

Další den zahajujem o5 jízdou dolů, jelikož se nám nechce hned po ránu šlapat. Je půl metra prachu a pod ním řádný podklad. Pohádka, sníh stříká nad hlavu, mazééééc!! Máme s Johnym scuka a pomalu to rozjíždíme znova. Trochu to nechám rozjet a zahajuju oblouk… na chvíli Johnyho spouštím z očí. Po dokončení oblouku Johny nikde. I zastavuju, bo nechápu. A co…má v prdeli tryskáč??? Není možné… po zralé úvaze sleduju jeho stopu, která však končí kousek ode mě. Dál jen bílá neporušená pláň. Kurde, tu což něgra…! A už vidím kousek žlutého nápisu (Wish you were here – no včil dost tématické) z prkna jak probleskuje sněhem. Jedu k němu a řvu: „Hééj, seš ok? Héééj Johny, žiješ?!!!“ A nic…! Deru se v tym pulveru ku němu a už to vidím. Pysk zabořený ve sněhu a tělo zmuchlané jak papír v košu. Hrabu před ksichtem, že by se synek nadechnul, bo už dluho tudy robí pštrosa. Trochu zakucka a pohoda. „Žiješ vole? Si v pohodě? Nebolí tě nic? Možeš vstat?“ …a on že „Jóo!“. Vstává a čumí dookola jak puk. No já už se šteluju špičkama ze svahu bo nadržený sem jak sviňa. A on furt stojí a čumí jak puk. A pak si sedá. No mrdlo by mě, asi teda není v pohodě. „Hej Džonku, co je? Cosi tě přeci jenom boli??“ a on že „Née!“ „Tak čemu nejdeš?“ a on že „Kaj to sme?“. Mordie kopyto, on si dal do palice nebo co, bo teda má slušný vypadek. „Johny sme v Tatrách!“. „To vidím, ale kde?“ No to mě poser, on je úplně mimo… „Tam sou Rysy, tam hore máme stan a nad ním je Hincovo pleso“… „Aha.“ Dobře, tak už to ví, tak jedem. Už se ku mě štěluje, no vypadá to, že pojedem. Ale jak ku mě dojede, tak zas stejná písnička: „A kaj sme?“ „Johny, včil sem ti to říkal, to nemá smysl, ser na to, pojeď za mnu, jak narazíme na značku, tak už bude pohoda, třeba si vybavíš…“. „Dokud nebudu vědět kaj sme, tak nikam nejedu!“ …no kurva, asi mu dám lyžakou po palici, že by se mu paměť vratila, bo už nevím. Razantně mu vyčiním, že se nadá nic robit a jediná rozumná věc, kterou můžem zrobit, je jet dolů na značku, případně pak ku stanům, bude-li fit. Kývne, jako že jo, ale po chvíli zas stará písnička: „A kaj to sme?“… no po 20-i minutách sme se nakonec nějak dostali na značku, kaj Džonek dostal druhý dech, bo se rozhodl že půjdem hore! Namísto ke stanům to řežem na Koprovský štít, ze kterého dáváme dost brutální žlábek. Johny se do něj pouští první, po chvíli mi mizí z očí, dál už slyším jenom jak hrana šklhá po ledě. Čekám minutku a následuju ho. Po chvilce ho vidím pod sebou jak po řiti jede se vším snehěm, co se mi sype pod lyžama. Johny jede freestyle :o)  Nahoru už to nedrtíme a ostáváme mezi Hincovým a Koprovským štítem. Je tu tuna prachu a my ho koštujem stále dokola. Heuréka!!! Následuje poslední noc a je tu sobota.

Azuro, paráda a Johny, že je mu šoufl, že by raději už spíše domů. Nemožu uvěřit svým uším! U kdekoho bych se nepodivil, bo lidi sou šunky, ale Guru? Ukecám ho na opalovačku. A tak kotví na kameni nad Hincovým pleskem. Anténa z rádijka mu trčí z náprsní kapsy… zatímco kolem se začínají trousit subotnící. Prima den! Já si dám 3 lajny a pak? Pak už jedem bohužel dom…! Ale bylo to fajne, parádní a nadupané. Skoro každý den to sice smrdělo průserem, ale nakonec vše dobře dopadlo. Tak synci… letos repete, ale bez průserů ;)

Radko, Svoby, Maty       (22.2.-27.2. 2016)

Koprovský štít, Satan, Vysoké Tatry