Celá akce Rumunsko-Fagaraš odstartovala ve středu 19.5. na hlavním nádraží v Ostravě. Odjížděli jsme ve složení Adam + Vojta + Radek + Jirka + Slávek + Libor.

Vlakem Polonia jsme se dokodrcali až do Budapešti, kde jsme měli zhruba šest hodin na další přípoj. Tento čas jsme využili k prohlídce města, ale nejprve jsme dali bagáž do úschovny na nádraží a pak jsme vyrazili pěšky směrem k Dunaji. Po cestě jsme popíjeli slivovičku a užívali jsme si vlídného počasí. Čas k prohlídce města utekl jak voda a už jsme seděli ve vlaku směr Mediaš.

Ráno v Mediaši  jsme se rozdělili na dvě skupiny (kvůli hlídání batohů). Každá skupina měla zhruba hodinu na prohlídku města. My jsme čas využili k prozkoumání školy, kterou jsme původně považovali za kostel. Sluníčko svítilo a jak to tak bývá, přepadla nás žízeň a proto jsme se rozhodli otestovat zdejší pivo v té nejzapadlejší hospůdce. U nás by to byla pátá cenová kategorie, ale poznali jsme pár zajímavých postaviček. Pivo bylo poněkud světlejší, ale bodlo. Malé upozornění, neproducírujte se po venku s pivem, mohli byste se dostat do střetu se zákonem. Po malé domluvě a kontrole pasů nás policisti nechali odejít.
Z Mediaše jsme dorazili do Sibiu, kde jsme se moc dlouho neohřáli, stihli jsme dvě pivka a místní jídlo, palačinku se salámem, osmaženou v trojobalu. Nebylo to špatné a cena taky byla příznivá, v přepočtu asi 25 Kč.
Ze Sibiu byla nezapomenutelná cesta do stanice Valea Marului. Vlak byl stařičký, přeplněný, seděli jsme v otevřených dveřích a štíplístek se zapálenou cigaretou vůbec nevěděl, co to drží za lístky a ani se po tom nepídil, jen mávl rukou a šel dál.
Ve Valea Marului, vlastně poslední stanici pod hřebenem, nám dal průvodčí ochotně svoje telefoní číslo, kdyby nastaly nějaké potíže. Byl celou dobu na nás příjemný, i poté co Radondek svým báglem ulomil opěradlo od lavičky. Ještě nám uvařil vodu na kafe a vyrazili jsme směr hřeben. Po pár hodinách pochodu a malé obklice, jsme rozbili první tábor u malé chatky, se dvěmi lavicemi a stolem. První vařené jídlo, samozřejmě to nejtěžší, a to konzervy a hurá do hajan!

V pátek ráno drobná snídaně a hurá dále na hřeben. Počasí bylo úžasné – azuro! Příroda se teprve probouzela k životu, tráva nebyla asi ještě dost kvalitní a proto jsme nepotkali ani jedno stádo ovcí s bačou, kteří jsou pro tuto nadmořskou výšku typičtí. Ten den jsme stihli přejít přes první dvoutisícovku Budislavul (2343 m.n.m) a dojít k jezeru Avrig , což byl solidní výkon s plnou krosnou jídla, ale byli jsme ještě čerství a netušili co nás čeká. U Avrigu jsme postavili tábor. Ještě se musím zmínit o nálezu perfektního suvenýru, a to mufloního parohu v sedle Curmatura Rosilor.
V sobotu ráno jsme se probudili trochu rozlámaní po předešlém dni a ani počasí nebylo jako v pátek. Více oblačnosti a nižší teplota nám ale nezkazila chuť v pokračování. Od jezera Avrig jsme šli  přes sedlo Girbovei, přeběhli po hřebenu na vrchol Scara (2306 m.n.m). Poté po červené hřebenové značce až na Musceaua Scarii (2227 m.n.m.). Sestoupili jsme do sedla a prudkým stoupáním jsme se vyškrábali až na vrchol Serbota (2331 m.n.m). Tam byl už opravdu hnusně silný vítr, hustá mlha a jemné mrholení a ke všemu cedule, že se nemá pokračovat po hřebenu za špatného počasí. Ale scházet ze hřebenu nepřipadalo v úvahu, proto jsem se rozhodl pro méně nebezpečný sestup lavinovým korytem, který se napojoval pod tímto úsekem. Ostatní, Vojta+Radek+Slávek+Libor+Jirka si chtěli vychutnat nebezpečí. Poté co jsem se napojil, jsem uslyšel hlasy, že část skupiny se vrací a sestupují k chatě (Cabana Negoiu – 1546 m.n.m). Vojtek a Radondek mě nenechali napospas běsnícímu dešti se sněhem. Zlezli menší skalku a korytem se připojili ke mě. Poté jsme společně sestoupili korytem níž do údolí, kde nastala menší krizová situace. Důvodem byly stopy od medvěda, které bylo vidět po celém údolí. Byli jsme na nit mokří, v botách rybník a teplota kolem nuly. Navíc nebylo jasné, co je s Jirkou, Slávkem a Liborem. Do toho ty medvědí stopy. Úžasné! Nakonec jsme našli pěknou mýtinku na stan a vykašlali se na medvěda. K večeru déšť utichl a my mohli na větru usušit hadry. Třetí noc jsme spali jak zabití.

Neděle ráno. Probudili jsme se zase do deště  a asi dvě hodiny jsme čekali na rozumné počasí. V mžiku jsme zabalili stan a namířili mimo značku z jihozápadu na Negoiu (2535 m.n.m). Stoupák jak blázen. Déšť se změnil ve sněžení a přidala se hustá mlha. Vrcholu jsme dosáhli bez větších obtíží. Hustá mlha a špatné značení způsobilo, že jsme nenašli Strungu Dracului a sešli opět ze značky. Naše velké štěstí bylo, že mlha se na okamžik roztrhala a my mohli  zahlédnout tyčové značení. Po ne zrovna malých obtížích jsme nakonec dorazili k jezeru Caltun!

Tam se nacházela žlutá plechová bouda Salvamontu. Vnitřek boudy vypadal útulně. Dřevěné postele, kde by se vyspalo bez problémů 10 lidí. Dřevěná lavice se stolem a člověk se tam necítil stísněně jako ve stanu. Večer přituhlo, začalo opět sněžit a teplota šla pod nulu. Noc byla krizová. Útulná bouda se proměnila v ledničku, vše bylo pokryto mrazíkem a na dřevěných lavicích se špatně spalo. A ke všemu začala kapat voda ze stropu, ale pořád lepší než ve stanu.

Další den ráno jsme udělali jen to nejnutnější. Zabalili bágly, navlékli igelitky na nohy, vklouzli do promrzlých pohorek a vyrazili směr chata Paltinu u jezera Balea (2034 m.n.m.). Po hřebenovce přes horu Laitelul (2390 m.n.m.), až na rozcestník s modrou značkou, po které jsme sešli až do horského střediska, kde ústil automobilový tunel a kde vedla transfagarašská magistrála. Našli jsme poloprázdný hotýlek, kde nás v přepočtu stála noc asi 330 Kč/os! Sprcha, teplá Čorba (místní polévka, asi něco jako boršč) a konečně usušené věci. To bylo něco nepopsatelně úžasného. Na spaní jsme si dali deci rumu, asi 22Kč. Měkká postel a ostatní aspekty způsobily, že naše těla začala odpočívat a další den ráno, při vracení se na hřeben, jsem  proklínal všechny čerty a ďábly.

Při traverzu kolem skály směrem na hřeben jsme málem spustili nebezpečnou lavinu, ale štěstí stálo při nás a skončilo to pouze trhlinou kolem 6m dlouhou. Po červené jsme došli k dalšímu plesu Capra, kde se nacházel pomník alpinistů, kteří zahynuli v tomto pohoří. Od plesa jsme pokračovali dál po hřebenovce. Po cestě jsem udělal amatérskou chybu a oddělil jsme se od skupiny, s úmyslem dál nesestupovat, ale traverzovat dál k další tyčce, což se ukázalo jako brutální omyl. Stálo mě to mnoho sil a stejně jsem se musel vrátit do stop Radka a Vojty a pracně je dohánět. Společně jsme došli až k úseku zvaný La trei Pasi De Morte (3 kroky ke smrti). Přechod skalnatého hřebenu proběhl hladce. Horší pak byl traverz na ledové plotně s brutalním sklonem a psycho sešupem dolů mezi skály do údolí (v případě pádu). Na tento úsek to chtělo minimálně mačky, ale V.A.R. (Vojtek, Adek, Radek) to zvládli a pokračovali směr Mircii (2461 m.n.m.). Pak obzvláště mě došly síly a byli jsme donuceni přespat na hřebeni, někde za rozcestníkem na Saua Podragului (2307 m.n.m.). Pohodová noc, silný vítr, ale vyspali jsme se parádně.

26.5.  Ráno protrhaná obloha, svítilo sluníčko a my měli poslední den na horách před sebou. Vyrazili jsme na Moldoveanu (2544 m.n.m.), nejvyšší horu Fagaraše a celého Rumunska. Cesta byla bez obtíží, akorát masakr stoupání na třetí nejvyšší horu Vistea Mare (2527 m.n.m). Tady jsme zanechali batohy a procházkou okolo 10min na Moldoveanu. Pořád svítilo sluníčko, až Vojtek dostal sluneční slepotu a natekly mu oči (hlava děravá, zapoměl doma sluneční brýle). Poté sestup do údolí Vistea Mare. Nářez, sestup po ledě a na tom 25cm čerstvého sněhu, takže dolů jsme nešli, ale spíš jeli jako na bigfootech. Ke konci jsem chtěl zabrzdit, šalená držka cca 4-5 salt a kotrmelců s třemi vruty, naštěstí jsem nepotkal žádnou skalku. U potoka jsme si dali oraz, uvařili čaj a najednou koukám a na protějším svahu, 200 metrů od nás medvěd. Můj vytoužený medvěd, kterého jsme si vysnil od druhého dne, kdy jsme spatřili ty stopy! Nemluvil jsem skoro o ničem jiném, než o tom, že chci spatřit medvěda ve volné přírodě. První foto, pak jsme se za ním rozběhli, zahlédl nás, druhé foto a už pádil pryč od nás. Po tomto nadupaném zážitku jsme sestupovali malebnou krajinou dolů, údolím protékaly vodopády, pozorovali jsme mechové lesy, krásné staré stromy s choroši a jiné, pro oči velice chytlavé věci, cesta nám uběhla jako nic. Najednou jsme se ocitli mezi těžaři dřeva a začali jsme hledat nocleh. Nakonec jsme přelezli plot na něčí opuštěnou zahradu. K večeru rozdělali oheň, no prostě bugr!

Probudili jsme se a fičeli údolím do vlakové stanice Victoria, kde k našemu údivu zastavovaly pouze nákladní vlaky, proto jsme pokračovali asi 20 km přes Vistea de Sus a Dragus do malé stanice, kde nám za více jak tři hodiny jel vlak do Brašova. Po cestě jsme narazili na vojenský objekt, obrovskou skládku odpadu, která v kontrastu s těmi překrásnými horami vypadala šíleně. Babky, které pletly před baráčky, koňské povozy (jeden nás i svezl), dětské pasáčky krav, babky s dědkama, jak okopávají ručně pořádný kus země a jiné, pro nás ze „západu“ udivující věci a pro ně tak všední. Cesta zpátky byla o něco delší. Kvůli špatnému značení vlaků a té otřesné maďarštině, jsme si udělali okružní jízdu po Maďarsku!

Ti tři, co se oddělili, skončili na chatě, jak jsme předpokládali. V ČR byli už ve čtvrtek, na rozdíl od nás, kteří jsme cestovali cca 37 hodin domů  a přijeli jsme v sobotu ráno…
Nejčastější auto: Dacia .
Cesta vlakem: přibližně 3.500,- Kč zpáteční jízdenka.
::ADAM::

Adek, Vojtek, Radek    (20.5.-27.5.  2004)

Fagaraš, Moldoveanu, Rumunsko