O tom, pročpak se stát akvarijní rybičkou, jak ničit nepřítele a nechuti tahat na zádech celý Zámek. O tom všem bude následující povídání, tedy pokud se mi nebude chtít zítra zase spát!

Tak jsem se po 3 dnech probral ze spánku a můžu pokračovat.

V podstatě nejhorší je, se do Orlických hor dostat tam a zase zpátky domů. Cestování vlakem mám rád, ale přestupování už méně. Takže jednoznačná volba padla na cestu autem. Tedy 2 auta. Švihnout přejezd Orlických hor jsme chtěli nalehko, takže ještě bylo nutné domluvit spaní. V Jablonném jsme si zamluvili velice pohodovou Rybárnu, kde nám navíc do neděle nechali parklou 1 káru. A na Masarykově chatě na Šerlichu mi pán velice pomalým hlasem říká: „Ano, ze soboty na neděli by jsme měli mít volno.“ Takže hurá. Jedéééééém!

S Kamilem jsme vyjeli kolem 15 hodiny z Ostravy. TomS jel ještě k Olomócu pro Michala. Ještě jsme stáli na křižovatce kousek od Lipníku a říkám Kamilovi, počkej jede nějaký blázen. Dáváme mu přednost. Je to TomS. Kdyby jsme to věděli, pustili by jsme mu 2 vlákna. Nicméně ten sprinter ve voze volal asi za půl hodiny, že Michal zapoměl doma přední kolo, tak se musí pro něj vrátit, takže se trošku zdrží. Jedem tedy vyhlídkovou jízdou a DJ Navigator se nemýlí.  Rybárnu najdeme hned, schováme si tam věci a naše oře a jedeme do Náchoda, kde má končit náš bajkový přejezd Orlických hor. Důležité je, najít nějaké „spešl plejs“, kde necháme do neděle auto, kde nás kluci dneska najdou a kde bude hospoda, ve které budou mít dobré jídlo, výborné pivo a večer v TV fotbal. No INTUICE se tomu říká. Neomylně jsme se naštelovali před místní nemocnici, kde na rohu je restauračka Slavie. A tam bylo vše, co jsme chtěli. Kluci nás nakonec taky našli a after fotbal jsme sedli k TomSovi (čti Niki Lauda) do WRC stroje (aspoň on si to myslel) a po cestě zpět do Jablonného rozdávali 2 vlákna na počkání.

Ráno jsme vyjeli pro snídani do místního obchodu, kde byla největší tlačenka na rohlíky. Po jídle jsem všem zkritizoval autoventilky. Posléze jsem pochopil, že stačí mít jen tu správnou pumpu. Kamil říkal, že není žádný kastelán aneb Zámek v báglu tahat nebude! Tahal. A říkal že mi to nezapomene. Tajně doufám, že už zapoměl. Trasa byla jasná. Pořád po červené. Přes Orličky. Tam se nám dostalo ovací. Lidé vycházeli na zápraží, provolávali sláva a tleskali. Moc jsme si to užívali. Už víme jak chutná sláva. Akorát jsme se museli vyhýbat nějakým 200 cyklistům, co jeli v protisměru. Jel se totiž Rampušák. Za vesnicí jsme museli z kola a hnedle tlačenka až k rozcestí Hvězda. Pak po asfaltce směrem na Suchý vrch (995 m). Hejna much. Ku.wy. Jediné kdo je předčíl, tak skotské „midžííís“. Si sedly klidně na ruku a vezly se. Ani Pantaniho sprint nepomohl. Na vrchu, jsme dali beer a zkoukli krajinu z vyhlídky. Dolů to jelo skvěle. Kenda leal se mi zamlouvá čím dál tím víc. Až do Mladkova jsem byl nadšen. V Mladkově jsme zkoukli mapu a zjistili, že je to o 15 km víc, než jsme prstem odměřili :-). A potkali jsme zase Rampušáky. A zase asfalt nahoru. Ale docela v pohodě a takto jsme se šplhali až k rozcestí Adam. Tam jsme se začali křenit a Rampušáci co jeli naproti, zas házeli xichty. Jeli jsme z kopce, přes České Petrovice a Čihák až k Zemské bráně, kde to začalo být zase moooc krásné. Tam jsme tedy lehce jedinkrát vybočili z červené a jeli po cyklostezce, jelikož až se postavíte na to rozcestí, kde se máte rozhodnout, tak je to jasné! Na jednu stranu krpál, na druhou krásně zařízlá cesta. Co dodat. Přes Žamberské lesy, jsme si to dávali, křižovali jsme cestu na Bartošovice. A kousek za ní! Sssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss. Uslyšel jsem nelibý zvuk. Do řiti! TomS taky. Ford vybalil své nářadíčko a z báglu dokonce duši s autoventilkem. Johóóó. Ještě, že kluci mají ready pumpen. Po kratké chvilce pro mechanika jsme pokračovali dál na pevnost Hanička. Všichni hladoví a žízniví. Pivo je. Sice do kelímku, ale je. Jídlo smažené a mezi tím jedna pečená klobása. Žlučníky si mlaskly. Michal měl takový hlad, že by klobásu se zavřenýma očima snědl, koneckonců my taky. Ale už nebylo žádné jídlo! Takže nic. Kamil rušil v duchu mezitím všechny možné vyjížďky na kole na 20 let dopředu. Tedy krom toho, že se s TomSem domlouval maximalně na Holandsku. :-))  Na Anenský vrch (991 m) se mu vůbec nechtělo, ale DAL ho. Pokračování se konalo. Protáhli jsme se pod Komářím vrchem. A zde, světe div se, Kamil zachránil celou akci. Jelikož při debatách, jestli tudy či jinudy, řekl jednoznačně JEDINĚ ČERVENÁ! Vivat Kamil! Dál na Pěticestí, odkud vede krásný kamenný úsek na Kunštátskou kapli  (1.039 m). Posledních 11 km. A tak jsme se štrachali na  Velkou Deštnou (1.115 m). Vrchol jen náš! Počasí skvělé. Paráda. A pak už jen exclusive journey 2 Šerlich bez šlapání. Kola do kolárny a sebe fofrem do žravkárny, jelikož vařili jen do půl osmé a bylo čtvrt a se smutnou vidinou večera bez fotbalu, jelikož hospoda se zavírá o půl deváté. Dobrý pocit, že vše klaplo. Výborné jídlo, pár piv na uhašení žízně. A přeci ještě jeden dotaz na TV. Ochotná slečna nakonec zařídila dokonce i plátno a piva se protáhly až do prodloužení. Moooc děkujeme! Samozřejmě by to nebyl TomS, který se viděl, jak tady jede příště s parabolou na zádech. Koupel a spát.

Ráno výborná snídaně a azuro obloha nad Tomášovou chatou. Kamil byl svěží a dokonale naladěn na jízdu převážně z kopce. A to by chtěl jezdit do Holandska, kde žádné z kopce nemají. Pohodovou vyjížďkou jsme si dali Vrchmezí (1.084 m) a odtamtud jsem lehce minul červenou, ale vraceli jsme se jen kousek. Pak tam byl velice vypečený sjezd až do Olešnice v Orlických horách. Dál to byla taky ulejvárna po asfaltu, kdy Kamil musel zastavovat TomSe, jinak jel až do západního Německa. Dále jsme pokračovali po stopách Dona Quijota de La Mancha. Po marném boji s větrnými mlýny jsme jeli do Pekla. Tam jsme ale byli z toho vedra nějací zblblí, ani jsme nezastavili na jídlo a pokochat se. A to nás čekala největší tlačenka akce, ve 37 st. na slunku, kde jsme potili krev! Pak dál po Jiráskových stopách (ten si ale dával) až na Jiráskovu chatu. Pivo na osvěžení a pak dolů to jelo taky docela pěkně až do Náchoda, kde nás čekala kára. Opravdu vypečený bajkový trip. Nu pak už jsme se jen nalodili a smutní z toho, že si už nešlápnem, jeli domů.

Přemek, Kamil, TomS, Michal   (21.6.-22.6. 2008)

Orlické hory